Artur Omarov ležel na hotelovém pokoji a v mobilu si pročítal gratulace. „Přišlo jich strašně moc. Nejvíc mě potěšily ty od judisty Lukáše Krpálka a bojovníků MMA Jiřího Procházky a Karlose Vémoly,“ říká novodobý gladiátor, který do tehdejšího Československa přijel z rodného Dagestánu v roce 1991 jako čtyřletý klučina s matkou.

Dvě medaile v jednom roce je pro českého zápasníka něco nezvyklého. Jak prožíváte tak úspěšný rok?
Letošním cílem byla olympijská kvalifikace. Začalo to evropským bronzem, pak přišly úspěchy na rankingových turnajích. Celou sezonu jsem měl chuť do zápasení a vyvrcholilo to v Bělehradě. Celkem těch medailí na vrcholných soutěžích bylo pět a po šampionátu jsem ve světovém žebříčku čtvrtý.

Zápasník Artur Omarov.
Čekání se vyplatilo. Čtrnáct let? Šílené, culil se bronzový zápasník Omarov

Má to nějaký vliv směrem k Paříži?
Prvních osm bude nasazených. Mohlo by se to příští rok po mistrovství Evropy ještě změnit, ale ne nějak zásadně. Podle bodových propočtů bych se měl v osmičce určitě udržet. Pro mě to bude evropský šampionát hlavně přípravným turnajem na olympiádu.

Před Tokiem jste zažil kvalifikační turnaj o OH, což přináší značné psychické vypětí. Jak si ceníte, že toho teď budete ušetřen?
Tenkrát jsem na cestě do finále nesměl ani jednou prohrát. Když to řeknu hodně mírně, tak to bylo svazující. To se mě teď naštěstí netýká. (usmívá se) Před Bělehradem se mě kluci z týmu ptali, jestli bych měnil světové medaile za účast na olympiádě. Říkal jsem, že jo, a když jsme se vraceli, tak se smáli, že se už ničeho vzdávat nemusím.

Ze všech přání mu bušilo srdce

V Bělehradě jste kromě čtvrtfinále všechny zápasy vyhrál. Dá se na Arména Artura Aleksanjana vyzrát?
Zápasil jsem s ním třikrát, zkoušel jsem proti němu změnit taktiku, ale nebylo nic platné. Je světovou jedničkou, vyhrál všechno, co se dá, je majitelem kompletní olympijské medailové sbírky. Je suverénní, ale titul nakonec neobhájil. Ve finále těsně podlehl Kubánci Rosillovi. Já říkám, že si to nejlepší nechávám do Paříže. Budu tam chtít napravit Tokio. (usmívá se)

Po příletu ze šampionátu, jste zažil na letišti milé přivítání. Jak to na vás působilo?
Byla tam úžasná atmosféra a strašně mě to dojalo. Věděl jsem, že tam bude rodina, kamarádi, ale tolik lidí jsem nečekal. Byl to velice emotivní. Když jsem vyšel ven, koukal jsem s otevřenou pusou…

Jak jste vůbec prožíval okamžiky po zisku medaile?
Během turnaje nechodím na sociální sítě, ale když bylo po všem, ležel jsem na pokoji, vzal jsem mobil do ruky a připojil se. Zjistil jsem kolik lidí mi fandilo. Ať už mladý kluci, nebo trenéři. Na videích jsem viděl, jak to se mnou prožívaly malé děti. Měl jsem z toho husinu po celém těle. Byl jsem strašně utahaný a zprávy četl do tří do rána. I když jsem zhasl, stejně jsem nemohl usnout, jak mi ze všech těch přání bušilo srdce. Ještě asi hodinu jsem koukal do tmy a díval se vedle sebe na postel, kde jsem měl medaili. Vlastně jsem se bál usnout, abych po probuzení nezjistil, že to byl jenom sen. (usmívá se)

Šampion UFC Jiří Procházka
Jak to bylo s bitvou o titul? Procházka se mnou odmítl bojovat, odtajnil Pereira

Od koho vás gratulace nejvíc potěšila?
Přišlo jich strašně moc a na většinu jsem se snažil odpovědět. Ozval se i Lukáš Krpálek, jehož si jako sportovce i člověka velice vážím. Mám ho rád, protože vím, jaký je to bojovník a srdcař. Od lidí jako je on nebo Jiří Procházka a Karlos Vémola, mě přání obzvlášť potěšily. Je to pro mě čest. Jsem šťastný, že si na mě takové osobnosti vzpomněly.

Co vás čeká v nejbližší době, máte v plánu s rodinou nějakou dovolenou?
Budu se udržovat a na tréninku dělat, co mě baví. Posilovna, běh, kolo… V takovém režimu to vydržím do konce roku. Během podzimu vyrazím taky někam do lázní, aby bylo moje už přece jen trochu opotřebovanější tělo připravené. Potřebuju trochu zregenerovat, abych měl na příští rok sílu. S trenérem Václavem Scheinerem si rozložíme přípravu tak, jak nám to bude nejvíc vyhovovat. Od ledna pak začne příprava na olympiádu. A na ní chci uspět.