Soupeři mu bez milosti nastavovali lokty, rozdávali hlavičky. „Když se rozhodnu jet dopředu, počítám s tím, že od blokařů dostanu hlavičku nebo hodí totální vlnu. Musím vypnout,“ popsal třicetiletý Bábek.

Keirinové závody v Japonsku mají s těmi běžně známými na mezinárodní úrovni společné jen to, že skupina závodníků po odstoupení vodiče spurtuje do cíle. Závodníci při turné spolu svádějí souboje, které místy připomínají hokejové bodyčeky.

„Do závodu jsem šel s tím, že se každý druhý rozseká, což je nápor na psychiku. Jezdci nosí obrovské chrániče ramen jako na hokeji, páteřáky jako na snowboardu, kus molitanu na bocích,“ usmál se dráhař.

Vavřinec Hradilek.
Hradilek kromě sportu sleduje i politiku: Kdo nepůjde volit, je zbabělec

Bábek ani jiní vybraní zástupci, kteří nepocházejí z Japonska, chrániče nepo-užívají, protože v mezinárodních pravidlech se jakýkoli nebezpečný kontakt se soupeřem trestá diskvalifikací. V Asii ovšem patří k základnímu vybavení, protože někteří jezdci mají přímo funkci blokařů, kdy chrání svého závodníka.

„Hraje se na respekt, i když mi v závodě někdo dá tři brutální hlavičky, omluví se a já mu řeknu, že to je v pohodě. Jednou mi pětačtyřicetiletý uznávaný závodník dokonce pochválil dobrý blok,“ culil se Bábek, který příští týden obhajuje na mistrovství Evropy v Berlíně zlatou medaili v keirinu a bronz v pevném kilometru.

Zastrašování soupeřů

Při čekání v prezentační místnosti před závodem jezdci na soupeře vrážejí nevraživé pohledy, případně zastrašují pokřiky. „Postupně zrychluje hudba a panuje drsná atmosféra. Poprvé jsem si říkal, co tam dělám. Nejvíc nebezpeční vezmou sůl a obsypou jí sebe i kolo. Při řazení před bránou pak třeba čtyři vykřiknou. Vypadají fakt nebezpečně, až z nich jde strach,“ podotkl.

Závodníci si keirinem vydělávají slušné peníze, ale především jde o show pro diváky a sázkaře. Tipéři si podle předem určené taktiky vybírají jezdce, na něhož vsadí.

Bábek v Japonsku za čtyři a půl měsíce absolvoval jedenáct třídenních turnajů po různých koutech země. V prvních třech nepostoupil do finálového dne. „První závod jsem skončil poslední a dostal jsem čtyři hlavičky. Když jsem pak projížděl u bariéry, jeden fanoušek na mě křičel: Bábku, jeď domů!“ usmál se.

Spartan Tomáš Kučera v akci.
Mister Spartan Race: Nejtěžší je zvednout se z gauče

Na velodromu sleduje závody okolo tisícovky diváků, milion pak v národní televizi a na internetu, přes který lidé zadávají sázky. „Na mě třeba křičeli, ať pro ně vyhraju, což je na jednu stranu super pocit, ale na druhou svazující, protože je nechci zklamat. Někteří vsadí výplatu a pak třeba nemají za co žít. Japonci jsou závislí, gamblerství je tam sice zakázané, ale na keirin mají výjimku. A na každém rohu kasino,“ řekl brněnský rodák.

Po prvotních neúspěších strádal také finančně. „Byl jsem v minusu asi dvě stě padesát tisíc korun, což je nepříjemné. Za výhru sice dostanete dvě stě tisíc, ale platíte překladatele na tři dny, cestu, pobyt a strhnou vám pětadvacet procent daň. Pořád jsou to dobré peníze, ale domácí závodníci v kategorii G jsou úplně někde jinde,“ uvedl mnohonásobný český šampion.

V kategorii G1 získá vítěz osm milionů korun za závod a jede se jich pět za rok. „Každý vítěz a čtyři nejbohatší z žebříčku pak závodí na silvestra ve finále, kde nejlepší bere dvacet milionů korun,“ porovnal Bábek.

Úřadující evropský šampion na turné zaznamenal čtrnáct indivi-duálních trium-fů, šest druhých míst a pět třetích. „Někteří tamní závodníci to berou jako povolání, ne sport. Večer kouří, dají si whiskey a druhý den jdou závodit. Někteří ani nevědí, že existují další disciplíny jako sprint,“ pravil.

Domácí odbory

V Japonsku se keirinu věnují čtyři a půl tisíce závodníků a mají odbory, které hlasují, koho může tamní asociace pozvat. „Musí to být vyvážená osobnost, umět anglicky a mít dobré vystupování. Taky jsem se tam málem nedostal, když jsem udělal radostné gesto na stupních vítězů v Glasgow, označili mě za šíleného. Nikdy tam nevezmou potetovaného kluka, protože to je symbol mafiánské jakuzy a nemůžou si dovolit špatnou reputaci. Nevezmou ani černocha,“ vysvětlil Bábek, který v Japonsku poznal také rasismus. „Ve vlaku si ke mně lidé nesedli, ani když jsem měl dvě volná místa,“ upozornil.

Do Asie se vydal na začátku května a vrátil se na konci září. Za tu dobu prožil drsné setkání s tamní kulturou. „Nejprve to byl křest ohněm, jako by mě hodili do vody a neuměl jsem plavat. Kulturní odlišnost je neuvěřitelná, to musí člověk zažít,“ doplnil.

Když jezdci dorazí k velodromu, vždy povinně odevzdají telefon i počítač, čímž ztratí veškerý kontakt s okolním světem. „Ubytování je dost spartánské, na pokoji zasouvací dveře a čtyři kukaně s plachtou, na podlaze tatami a tenká matrace. Když chcete soukromí, zatáhnete si plachtu,“ smál se Bábek, který nežil v přepychu ani mimo závody.

„Dost výrazně se mi snížil životní standard. V Dukle jsme zvyklí na lepší zázemí a podporu, tam jsem bydlel ve starém baráku se šváby, pavouky a hady,“ sdělil.

Přesto se příští rok do Asie vrátí, podepsal kontrakt na dva roky. Zvykl si na adrenalin. „Závod psychicky hrozně vycucne, před ním panuje obrovský stres a večer z každého spadne neuvěřitelný adrenalin. Pocit, který nastane potom, když ještě vyhrajete, se nedá popsat. Je návykový a vybudoval jsem si na něm závislost,“ uzavřel český dráhař.

David Lafata.
Kanonýr Sparty Lafata před šlágrem s Plzní: Nejsme favoritem