„Přijetí nebylo právě růžové. Jsou tam kluci z chudých poměrů, co si na další podobnou šanci už třeba nesáhnou, a je to fakt ostré,“ líčí Chaloupka.

Po nezbytné aklimatizaci a vykurýrování se z následků otřesu mozku začal dostávat na palubovce větší porci minut, jenže během léta před druhou sezonou v USA přišel drsný zvrat. „A šlo to do kopru,“ ohlíží se za zlomem v nadějně rozjeté kariéře.

Co se stalo?
Už asi po dvou týdnech v Čechách jsem se vyboural v terénní bugině na jedné víkendové akci. V jedné zatáčce jsem ztratil kontrolu nad autem, najel jsem do koleje, kterou vyjel někdo těsně přede mnou, a kolej mě nepustila, takže jsem auto otočil. A rám té buginy, který tam je místo karosérie a střechy, mi přerazil, popálil a dost zhmoždil levou ruku. Byla z toho těžká otevřená zlomenina vřetenní kosti.

Pak zřejmě následovalo martyrium na operačním sále…
Okamžitě mě převezli do nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsem se bohužel na sál dostal až po několika hodinách. První operace byla dost komplikovaná a museli kvůli závažnosti poranění měkkých tkání zvolit zevní fixátor, to znamená „lešení“ na zpevnění toho předloktí. A následovat měla další operace, při které by mi kost spojili kovovou dlahou. Problém byl, že následující den mi ruka brutálně otekla a zjistilo se, že mám ne právě běžnou komplikaci. Jde o autoimunitní problém, kdy se tělo brání těmto velkým úrazům, a pošle do té končetiny velké množství krve, aby ji jako by utlumilo, a ty tkáně odumřely. Je to v podstatě forma „autoamputace“.

Hrozila vám ztráta ruky?
Tři dny po první operaci jsem musel na další, kdy mi asi na šesti místech museli naříznout předloktí, ruku i části paže, aby ten otok mohl odejít, jinak hrozila amputace celé ruky. V téhle fázi jsem musel na sál kvůli menšímu zákroku každý druhý den, vše pod totální narkózou. Nařezávali mi tu ruku a koukali do ní, kde je ještě potřeba něco sešít, vyčistit a podobně. Za necelé dva týdny jsem tak byl devětkrát na sále. Už v těch prvních dnech díky podpoře mé úžasné rodiny se podařilo dostat se do kontaktu podle mě s nejlepším ortopedem a přeborníkem na ruce v Česku a troufnu si říct i ve střední Evropě doktorem Radkem Kebrlem, který zachránil kariéru i Petře Kvitové. Právě on a paní primářka Schmoranzová ze specializované kliniky ve Vysokém nad Jizerou instruovali lékaře z Ústí, co a jak se mnou mají dělat, aby se můj stav zlepšil natolik, že budu schopen převozu k nim na kliniku.

Ruku se lékařům během dalších operací podařilo zachránit. Vyhráno ale ještě nebylo, že?
Po nějaké době jsem byl převezen do rehabilitačního zařízení v Janských Lázních, kde jsem se pokoušel další dva měsíce ruku rozhýbávat. Zároveň jsem musel na vyšetření na neurologii, protože na předloktí se sbíhají hlavní druhy nervů a já je měl všechny poškozené. V tu dobu mi pracovaly na deset procent a vypadalo to špatně. První prognóza v nemocnici byla, že je to 50 na 50 s hrozbou amputace, po prvních operacích to bylo, že zachrání ruku, ale asi už s ní nikdy nepůjde hýbat, nebo jen velmi omezeně. Postupně se ale ten výhled zlepšoval. A po dvou měsících přišla další operace, kdy už pan doktor mohl do ruky i z druhé strany a srovnal ji do co nejlepšího postavení, což mi dovolilo výraznější rehabilitaci i rozsah pohybů. Do té doby jsem nemohl předloktí ani otočit. Nedovedl jsem ani zvednout sklenici s vodou.

Následovaly další měsíce rehabilitace. Kdy jste se pokusil o první návrat k basketu?
V půlce ledna 2019 jsem poprvé začal driblovat míčem a začal snít o návratu. Co jsem do té doby dokázal, nebo nedokázal, bylo jedno. Tohle byl nový start a vím, že už nikdy nebudu bojovat jen proti soupeřům, ale i se sebou samým. Bylo pro mě velké zadostiučinění, že jsem se mohl vrátit k tomu, co mám tak rád, a o co jsem kvůli vlastní chybě málem přišel. Loni v dubnu jsem tak pomalu začal individuálně trénovat na Folimance.

Omezuje vás zranění při hře?
Rozhodně jakákoli forma driblinku levou rukou je stále složitá, protože v prstech už nemám takový cit. Ta zpětná vazba, když cítím v ruce míč, je prostě slabší. Mám i hodně omezený rozsah pohybu zápěstí, což výrazně ztěžuje jakýkoli driblink. A samozřejmě zakončování levou je taky složitější, byť ne nemožné.

Nakonec jste se vrátil i na univerzitu. Bylo to obtížné?
Akademicky to až tak velký problém nebyl, prostě jsem navázal po roční pauze. Funguje to jinak než v Česku a není problém vynechat i delší dobu, pokud o tom škola ví. Moc mě podržel také náš trenér Cordova, který nehledí jen na basket, ale i na naše studijní výsledky. Právě on mi doporučil, že by bylo škoda si při on-line výuce pokazit celkové průměry, což by mi mohlo uškodit do budoucna, kdybych se chtěl vydat jinou cestou než pod koši. Do té doby jsem totiž měl excelentní výsledky a byl jsem vyhlášen jako jeden z nejlepších studentů na celé škole.

Vzal vás trenér i zpátky do mužstva?
I v těch nejtěžších momentech mě podržel a psychicky podpořil. Dokonce už během rehabilitací mi řekl, že i kdyby ta ruka nebyla v takovém stavu, že bych s ní byl schopen hrát, bude mě chtít zpátky, ať už bych dělal cokoli, protože mu jde o to, abych dostudoval a byl součástí týmu a našeho programu. To mi moc pomohlo pro další motivaci a já mu za tu šanci ohromně děkuji.

Co studujete za obor? A jaké jsou vaše plány po škole?
Studuji business administration a management a pravděpodobně si přiberu jako podobor ještě psychologii. Zbývají mi dva roky basketu na škole a musím být připravený na všechno včetně toho, že bych kvůli koronaviru musel celou sezonu zůstat v Česku. Po letní přípravě s áčkem USK Praha jsem si domluvil hostování v prvoligovém Vyšehradě, kde plním roli lídra a hlavního střelce. Až přijde po škole čas na rozhodnutí, uvidím, jestli bude možnost hrát někde profesionálně, a jaká bude moje životní situace. Chci se ale postarat i o svoje blízké a ne pouze za každou cenu hrát. A kdyby to pod koši už dál nešlo, věřím, že si najdu jinou zajímavou možnost a basket zůstane dál velkou součástí mého života.

V čem se vaše Northern New Mexico College liší od větších škol v tradičních univerzitních městech?
Je to sice malá škola, ale pro mě při rozhodování hrálo velkou roli, že jde o čtyřletý program, protože pro mě byl minimálním cílem bakalářský titul. Taky je zajímavé, že jak je škola malá, všichni nás podceňují. A to se mi líbí. Na nic si nehrajeme, nemáme rozpočet jako velké školy, nejezdíme v zimě luxusním vyhřívaným autobusem, ale je to parta, která dokáže překonat i mnohem větší školy s pětinásobnými rozpočty.

Má život v Novém Mexiku nějaká specifika?
Je tam krásná příroda s horami a málo lidí na velkém prostoru, nicméně Nové Mexiko je i dost nebezpečný stát a naše město má slušnou historii po stránce působení drogového kartelu a různých nepokojů. Jen během posledního roku jsem v blízkosti našeho ubytování slyšel střelbu. Člověk musí být opatrný a být si vědom té hrozby, nevyhledávat tyto situace a být vděčný za příležitosti, které v životě má.

Jak v USA vůbec funguje skloubení studia a sportu?
O tomhle má u nás spousta lidí zkreslený obrázek. Jednotlivé asociace se sice v něčem liší, každá ale má své nároky na hráče, kteří jsou v první řadě studenti. A pokud nezvládají školu, nemohou nastoupit do zápasů a jsou tak pro trenéra nepoužitelní.

A úroveň hráčů?
V NAIA, kde působím já, jsou menší nároky na studium než v druhé divizi NCAA, takže se můžete potkat s hráči, kteří jsou ve dvaceti na úrovni průměru české extraligy do devatenácti let, ale taky jsou tam hráči extrémně talentovaní, kteří na střední neměli valné školní výsledky a nemohou tak hrát za lepší školy v NCAA. Jsou to ale třeba kluci, co by mohli hrát v základní pětce týmů z NBL.