Dopadlo to jinak. Lépe! Zkušený basketbalista pak učinil nečekané rozhodnutí. Ukončil kariéru. „Z mého pohledu je to krásný vrchol reprezentační kariéry,“ řekl 33letý hráč Nymburka. Faktem je, že lepší loučení si nemohl vybrat…

Před šampionátem jste v jednom rozhovoru řekl, že skončíte sedmí. To jste ale nemyslel vážně, ne?
To jsem se trochu odvázal (úsměv).

A ty reálné prognózy směřovaly kam?
Říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdybychom postoupili ze skupiny.

Vidíte. Je z toho šesté místo. Na mistrovství světa!
Za to jsem moc rád. I v té mojí přehnané fantazii jsme to ještě překonali. To bych opravdu nečekal. Navíc je v tom i symbolika, číslo šest jsem nosil na dresu po většinu své kariéry.

Šampionát jste uzavřeli se Srbskem, které odborníci pasovali na zlato. A vy jste jej dost potrápili. Co na to říct?
Zápas o páté místo měl dva nepředpokládané soupeře, ale každého z jiného důvodu. Nás nikdo v první osmičce nečekal a Srbsko zase nečekal nikdo mimo semifinále. Vidíte, my je v poločase poráželi…

Naplňovali jste onen slogan národního týmu „Rvi se jako lev“. Ovšem k bojovnosti jste přidávali i kreativitu…
Kreativní lev. To je pěkný název pro nějakou firmu. To si budu muset někam zapsat (smích). Teď vážně: ten pohledný basketbal vycházel z nasazení. Když jsme byli schopni bránit a bojovat, tak jsme se dostali do vlny i v útoku. A naštěstí se nám to dařilo držet celý turnaj. I když jsme se vyždímali do posledních sil.

Kromě rvavosti jste předvedli světu, že důležitá je soudržnost. Zrodil se v basketbalu nový pojem Česká škola?
Bylo by to strašně fajn, protože týmový duch je logicky pro kolektivní sport důležitý. Ukázali jsme, že bojovností a soudržností se dá dostat tým na ještě vyšší úroveň, než na kterou papírově patří. Kéž bychom těmito výkony byli inspirací pro další sporty a pro další generace.

V České republice jste způsobili basketmánii. Má se cítit fotbal i hokej v ohrožení?
Nevím, jestli utočíme na první dva sporty… Myslím si, že to ani není náš cíl. Pro nás je důležité, aby basketbal sledovalo co nejvíce lidí a pochopili tu jeho krásu.

Na druhou stranu, po tak úspěšném šampionátu se asi nemusíte bát o členskou základnu? Děti se jen pohrnou, mají ve vás vzory…
Čím větší bude základna, tím víc z toho bude těžit národní tým v budoucnosti. Nemusí hrát u nás zrovna dva miliony lidí. Pro reprezentaci ale potřebujeme víc než jeden talent za ročník.

Přemýšlíte i vy sám nad tím, jak udržet basket na vítězné vlně?
Bude záležet na nás, nebo i na těch po nás, jestli se jim podaří udržet ten nastolený trend. Klíčový bude domácí Eurobasket za dva roky. Můžeme si pomoct i postupem do Tokia.

Tyto akce už ale budete sledovat jen zpovzdálí. Kdy ve vás uzrálo to rozhodnutí o konci reprezentační kariéry?
Směřovalo k tomu celou dobu… Nahlas jsem o tom začal uvažovat až teď před turnajem. Samozřejmě bych nechtěl končit s nějakou obrovskou pachutí a zklamáním. To by mi moje srdce bojovníka úplně nedovolilo. Náš velký úspěch mi to pomohl urychlit. Věřím, že bude ještě spoustu historických zápasů, kdy by bylo příjemnější končit, ale z mého pohledu je to krásný vrchol reprezentační kariéry.

Ono to na palubovce nevypadalo, že hrajete naposledy… Jak se vám to povedlo „schovat“?
Já myslel, že budu brečet, a překvapivě to spíš padlo na trenéra Ginzburga, když za mě musel na tiskovce říct, že končím. Ještě se držím, ale ty emoce přijdou. Jsem citlivý kluk, to všichni ví. Ovšem pocity jsou prima, povedl se nám skvělý výsledek.