Z těch se tak stal jakýsi okázalý přebor socialistických zemí. Stačí se podívat na medailové pořadí (dominoval mu domácí Sovětský svaz před dopingovou velmocí NDR, další země v čele s Bulharskem a Kubou vlastně jen paběrkovaly) a je jasné, že šlo především o propagandistické divadélko.

S odstupem času se lze ptát, zda měl bojkot nějaký smysl. „Vždyť Sověti pak zůstali v Afghánistánu ještě dalších devět let. Bojkot tak neměl žádný vliv, jen řada sportovců přišla o životní šanci. Nebylo to spravedlivé,“ říkala po letech americká plavkyně Tracy Caulkinsová. Ta si spravila chuť o čtyři roky později v Los Angeles, kde získala tři zlata, jenže za velkou louži pro změnu nedorazily výpravy z komunistického bloku.

Proč dnes připomínat dávné tahy na omšelé politicko-sportovní šachovnici? Protože leckteré přízraky, které se zdály být s koncem studené války zapuzeny, se s pompou vracejí na scénu. Ruská invaze na Ukrajinu změnila vše: znovu se mluví o bojkotech a odvetných „protibojkotech“, plánují se velkolepé trucpodniky, velebí se sovětské časy.

Nějak přežijeme

„Události posledních měsíců ukázaly, že ve sportu neplatí žádné právo ani fair play,“ postěžoval si Igor Levitin, vlivný poradce Vladimira Putina a viceprezident Ruského olympijského výboru (ROV). Na mysli má sankce, které kromě řady dalších odvětví tvrdě postihly i ruský sport. Tamní reprezentanti nesmějí na mezinárodní závody a turnaje, a ať už je jejich soukromý názor na válku na Ukrajině jakýkoli, ocitli se v izolaci.

„Nějak to přežiju,“ zareagoval na sankce plavec Jevgenij Rylov, dvojnásobný olympijský vítěz z Tokia. Do bazénu tak skočil alespoň na domácím šampionátu v Kazani, kde se mělo v prosinci konat i mistrovství světa. Rusku bylo odebráno a sám Rylov dostal devítiměsíční distanc za účast na nedávné putinovské „oslavičce“ války a agrese na moskevském stadionu Lužniki. Na hrudi se mu přitom skvělo zlověstné písmeno Z. „Na území své vlasti si můžu dělat co chci,“ tvrdí Rylov.

Hvězdy jako on, které se vyhřívají na výsluní přízně Kremlu, si rozhodně nemusejí dělat starost o živobytí. Řada dalších sportovců je ovšem v horší situaci: jejich kariéra je relativně krátká a bez kontaktu se zahraniční elitou si jen stěží udrží potřebnou výkonnost.

Varianta Družba 2022

„Naši sportovci jsou zranitelnější než kdy dřív. Proto je nezbytné zajistit jim dokonalé tréninkové i soutěžní prostředí, což je smysl olympijského hnutí. Pokud to nechápou na Západě, my v Rusku jim to předvedeme,“ prohlásil s poněkud nedůvěryhodně působícím siláctvím Stanislav Pozdňakov, šéf ROV.

Co přesně chce předvádět? Sílí zvěsti o uspořádání čehosi na způsob alternativní olympiády. Má jít akci inspirovanou někdejším projektem Družba 84, jímž se socialistické země pod sovětskou kuratelou pokusily nahradit bojkotovanou olympiádu v Los Angeles. Tato plánovaná „Družba 2022“ (údajně v Kazani) by ráda nalákala sportovce z bývalých republik SSSR, ale také z Číny, Venezuely a dalších více či méně spřátelených zemí.

Jde o projev širšího trendu. „Všechno ukazuje, že se musíme vrátit k sovětským kořenům našeho sportu. Během tehdejší éry jsme také čelili podobným sankcím, ale přes veškerý nátlak si náš sport vždy udržel nejvyšší úroveň,“ tvrdí Levitin.

Podle něj se Rusko bez západních zemí celkem snadno obejde: „Není na tom nic špatného, přinese nám to soběstačnost.“

Dědicové Ilji Muromce se v těchto dnech vůbec rádi tváří, že všechno s přehledem zvládají. Mezi samotnými sportovci ale roste nespokojenost. Byť jsou hojně využíváni propagandou (někteří ochotně a dobrovolně, dalšíz povinnosti či z donucení), málokdo z nich je vnitřně nadšený z toho, že místo elitní mezinárodní konkurence závodí jen s domácími kolegy.

Rusové mají z uplynulých let se sportovními sankcemi bohaté zkušenosti, hlavně kvůli rozsáhlému skandálu se státem řízeným dopingem. Teď je ale ještě hůř, postiženi jsou všichni.

Otázka je, zda to k něčemu bude. Na to se ptají i někteří západní sportovci, kterým se moc nezamlouvá uplatňování principu kolektivní viny – vážně se takhle pomůže Ukrajině?

Jsou sankce omyl?

„Jsem přesvědčen, že sankce – včetně těch sportovních – kdysi pomohly ukončit apartheid v Jihoafrické republice, takže má smysl to teď dělat i v případě Ruska,“ řekl pro BBC Ali Bacher, bývalý šéf jihoafrického kriketu. Jeho země byla kvůli nehumánnímu režimu dlouhá léta cílem mezinárodního bojkotu, včetně zákazu účasti na olympijských hrách v letech 1964 až 1988.

„Bohužel to je tak, že ruští sportovci teď musejí trpět kvůli tomu, co dělá jejich vládce. Stejné to bylo u nás. Řada z nás nesouhlasila s apartheidem, ale i tak jsme dopláceli na dopady mezinárodní izolace,“ zavzpomínal Bacher.

Sportovní sankce sice nemají přímý politický či ekonomický vliv, ale jejich dopad na náladu ve společnosti nelze podceňovat. Velmi důležitá je i symbolická rovina a podpora trpící Ukrajiny. Potíž spočívá v tom, že jdeo běh na velmi dlouhou trať, plnou nevyzpytatelných zákrut. Může trvat léta (nebo i desetiletí), než se něco zásadně změní.

Důležité je i to, aby byl postoj mezinárodního společenství jednotný a nerozdroboval se do nejrůznějších výjimek. To se v případě Ruska nezdá příliš pravděpodobné. Nejen tenisový titán Novak Djokovič si myslí, že politika se nemá míchat do sportu. „Je to šílené,“ kriticky glosoval rozhodnutí Wimbledonu zakázat start ruským (a běloruským) hráčům a hráčkám.

Olympijské bojkoty z první poloviny 80. let jsou dnes všeobecně považovány za omyl, na který doplatili především samotní sportovci obou stran. Může izolace Ruska tentokrát přinést odlišný výsledek?