„Podmínky jsou tam drsnější a ze začátku mi to dělalo problém. Chtěl jsem ale zažít nějaké dobrodružství a Indonésie to na sto procent splňuje,“ vypráví na břehu račického kanálu Radoň, který má ve své sbírce titul mistra Evropy a dvě bronzové medaile z mistrovství světa.

Co se musí stát, aby člověk z Česka dostal práci až v daleké Indonésii?

Je to trochu z ruky… Hodně mi pomohl Honza Boháč (předseda Českého svazu kanoistů pozn. red.), který na konferencích ICF rozdával moje „sívíčko“ a na základě toho se ozvaly Čína, Taiwan a Indonésie. Už jen komunikace s nimi byla dost obtížná a práce je tam taky extrémně náročná. Po ukončení kariéry jsem hledal něco takového a musím říct, že Indonésie splňuje úplně všechno. Svěřenci jsou bezvadní, hodně makají, takže se můžu rozvíjet i po trenérské stránce. Zároveň jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství a tohle to na sto procent splňuje.

Jak se trénuje v Indonésii?

Speciálně indonéské kanoistky jsou extrémně odolné ženy. Bydlí tam po šesti lidech na jednom pokoji. Podmínky jsou drsné, ale zase bych to nerad házel do statusu nějakého slumu v Bangladéši. Máme lodě, pádla a posilovnu, takže máme všechno, co je k tréninku potřeba. Někdy není úplně špatné zahrát si na Rockyho ve špatných podmínkách, než se pořád pohybovat jen v luxusu. I tohle má něco do sebe.

Projevuje se ta extrémní odolnost v tréninku?

Když jim řeknu, že pojedou dvacet kilometrů, tak vezmou lodě a jdou na vodu. Nějaká neúcta tam neexistuje.

Jaké je tréninkové zázemí?

Je tam takový náznak kanálu, ale není tam dráha ani startovní blok. Trénujeme na obrovském jezeře, kde jezdí hodně lodí, které převáží rýži, takže je hodně vln. Tím, že se pohybujeme v podmínkách ne úplně dobrých pro trénink, tak tady v Račicích ta forma eskaluje nahoru. Jim se tady jezdí dobře a líbí se jim to. Kluci mají mou loď, se kterou jsme jeli s Filipem Dvořákem na olympiádě. Ještě tam jsou nálepky z Ria, takže z toho mají radost a je to pro ně motivace.

Co na váš přesun do Asie říkali kamarádi?

Indonésie je krásná a hodně lidí si ji spojuje třeba s Bali. Pro mě je Indonésie především hodně chudá země. Poprvé v životě jsem se tam setkal s úplně odlišnou kulturou. Když cestou na trénink potkáváte děti bez bot, tak vám dojde, jak my si tady žijeme nádherně. Nechci to házet do extrémní chudoby, kde lidé bojují o přežití, ale asi i tou nefunkčností vlády jsou ty podmínky drsnější a ze začátku mi to dělalo problém.

V Indonésii jste strávil už pět měsíců. Chybí vám evropský styl života?

Tady mě někdy štvala taková ta česká přesnost, že každý někam směřuje, chce být top, ve všem nejlepší. Chce to mít vyvážené a tam je to ne úplně opačný extrém, ale je to jiné. Je to kulturní šok.

Žijete tam sám, nebo s přítelkyní?

Ze začátku jsem tam byl sám, pak za mnou přiletěla přítelkyně. Teď budu dva měsíce tady a pak se vracím. Může se to zdát jako ohromný kus cesty, ale letadlem je to třináct hodin, takže to není problém.

V jakém městě bydlíte?

Jsem na Jávě. Je to asi sto kilometrů od Jakarty, což znamená tři až šest hodin cesty při jejich zácpách. Je to peklo. Poblíž je město Purwakarta a Bandung, což je pravá indonéská vesnice se vším všudy. Když jsem teď byl na dva dny za přítelkyní v Praze, tak jsme si normálně zašli na kafíčko a ta kvalita služeb je úplně odlišná.

Je tam kanoistika populární?

Indonésané jsou velcí vlastenci a ten sport mají rádi. Lidí máme docela dost, ale problém je s organizací, která trochu vázne. Účast na světovém šampionátu v Račicích jsem celou zorganizoval já. Trenérská úroveň je tam doopravdy špatná. Já dělám trenéra pět měsíců, takže nemůžu říkat, jaký jsem špičkový trenér, ale je to prostě Asie a je to úplně odlišná kultura. Na druhou stranu, cokoliv svým pomocníkům řeknu, tak to pochopí a dalo by se říct, že teď už jsme profesionální tým.

Vy jste u indonéských kanoistů prvním Evropanem?

Přede mnou tam byl jeden Maďar, který odvedl doopravdy špatnou práci. Není to tam jednoduché. Na začátku jsem tam řešil nepřilepené zákliky v lodi, to je jako kdyby vzpěrači měli pod nohama vylitou mýdlovou vodu. Ten Maďar to úplně nezvládl, nepochopil jejich mentalitu. My trenéři jsme placení opravdu dobře, takže toho využíval. Musíte se tam tomu poddat, musíte mít rád lidi a kulturu, pak se tam dá něco dokázat a může vás to obohatit.

Je vám teprve třicet let, proč jste ukončil kariéru tak brzy?

Nechtěl jsem pokračovat, už mě to nenaplňovalo. Rozhodl jsem se takhle a nelituju toho.

Jak dlouho byste chtěl v Indonésii zůstat?

Na mistrovství světa bude navazovat asijský šampionát v Šanghaji. Za rok pak budou v Indonésii Asijské hry, okolo kterých se bude točit všechno. Proto tady jsem. Předpokládám finanční boom, takže bychom mohli objíždět Světové poháry. Rozhodující budou výsledky na Asijských hrách, jestli třeba budou chtít jet i na olympiádu. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Já osobně to směruji k Asijským hrám a pak se rozhodnu, jestli půjdu někam jinam, nebo se vrátím do Čech.

Chtěl byste to dotáhnout až k trénování české reprezentace?

Chtěl bych. Extrémně mě to baví a zjišťuju, že bych chtěl být i týmlídr. Pádlování jsem měl už dost a bál jsem se toho, ale teď mě to naplňuje. Hodně mi to usnadnili moji svěřenci, se kterými se krásně pracuje. Žádné odmlouvání neexistuje, především u holek. Nějaké „nejdu“ oni neznají, to je bezvadný.