„Vždyť se podívejte. Vícha, Mareš, Haber, Hudeček, Tiedemann, Brandt, Vujovič, Lindgren, Olsson Staffan i Olsson Mats, Serdarusič, Schwalb, Gislasson. Těch, kteří byli špičkovými hráči a stali se brzy špičkovými trenéry, jsou desítky."

ČTĚTE TAKÉ: Kouč házenkářů Kubeš: I malá země může uspět, podívejte na biatlon

V čem je jejich výhoda?
Špičkový hráč má prostě některé klíčové aspekty výkonu zažité a ví, co obnáší se ve špičce pohybovat a prosadit. Přenáší to pak automaticky i do trenérské práce. Musí se samozřejmě naučit spoustu nových věcí, ale to, co je na vítězství i porážce tak obtížné, už má v sobě touhu a odvahu být nejlepší. A sílu po porážce se zvednout a zkusit to bez výmluv a planého okecávání znovu.

Co je víc: velké hráčské zkušenosti a schopnost vysvětlit konkrétní věc, nebo trenérská školení a licence?
To jsou jen některé důležité faktory úspěchu a vůbec je nelze poměřovat v protikladu. Filozofie hry, odvaha, přesvědčivost a osobnost jsou některé další. Sociální inteligence, charisma a schopnost uvážlivě riskovat jsou další. Jako hráč máte jisté věci zažrané pod kůží, jiné se musíte naučit. Trenérská školení a licence jsou jen osvědčením, že trenér absolvoval jisté penzum výuky…

…a?
Neříkají ale nic o tom, jak informace promění ve znalosti a jak úspěšně je bude aplikovat v praxi. Tam totiž trenérská práce teprve začíná. Mnohem důležitější je ale nastavit celý systém tak, aby trenéři reprezentace byli jen špičkou týmu trenérů u mládeže a v lize, kteří reprezentaci fandí, podporují ji a jdou za společnou vizí. A o té vizi bychom chtěli hovořit jsme na společné cestě.

Češi nyní sáhli ke dvěma hráčům, kteří mají minimální trenérské zkušenosti, přesto mají vést národní tým. Takový krok je tedy podle vás správný?
Je to dle mého názoru v současné době nejlepší možná volba. Musíme si uvědomit, že máme sice řadu hráčů, kteří hrají házenou v nejlepších soutěžích světa, ale jen minimum těch, kteří mají takovou zkušenost trenérskou. A při veškerém respektu, ty rozdíly v kvalitě soutěží a nárocích na trenéry jsou obrovské. Kolik našich trenérů vyhrálo třeba evropský pohár nebo si sáhlo alespoň na finále? Každý, kdo jako trenér hrál třeba jen v prvním kole poháru, vám řekne, že je to úplně jiný svět.

Jako trenér učí hráče být osobnostmi

Mohli by mít i svým věkem k hráčům blíž? Tak jako kouč Rybář u biatlonistů?
Samozřejmě, věk ale nebude to rozhodující vždyť třeba mezi Honzou Filipem a Míšou Kasalem je věkový rozdíl 20 let. Jsou to ale osobnosti, které se svou pílí a prací vypracovaly mezi nejlepší na světě, každý trochu jinak.

Vy sám jste takhle brzy do trenérského vlaku naskočil. Co pro vás bylo nejsložitější?
Bylo v 37 letech opravdu tak brzy? Nejsložitější bylo přesvědčit některé funkcionáře, že věk není smrtelná nemoc, která vás diskvalifikuje dělat vaši odbornost dobře. Stalo se mi, že jsem byl pozván přednášet na Světovém kongresu trenérů IHF. Ohlas na mé vystoupení na kongresu byl tak pozitivní, že světová federace okamžitě požádala náš svaz, abych začal pracovat v Trenérsko-metodické komisi IHF. A náš svaz řekl: „Víš, Míšo, my tě nedoporučíme, protože jsi toho pro českou házenou ještě tolik neudělal a jsou tady lidé, kteří by si to zasloužili víc!"

Vážně vás nedoporučili?
Ne. Bylo to v době, kdy jsem měl přes dvě stě reprezentačních startů jako hráč a trénoval jsem už nároďák! Ti lidé tehdy vůbec nepochopili, že se mluví o kvalitě a kompetenci v úplně jiné házené, která poskočila o třicet let dopředu.

A v čem vám naopak tak rychlý přechod z pozice aktivního hráče k trenérskému řemeslu prospěl?
Byl jsem věrohodný, říkal jsem hráčům, co bude na hřišti fungovat a co fungovat nebude. Nechtěl jsem je učit jen házenou, chtěl jsem je učit být osobnostmi. Dával jsem jim prostor, aby hledali a nacházeli sami sebe a přinášeli zodpovědnost vůči týmu. Bral jsem hráče jako partnery a byl jsem nekompromisní v detailech. Chtěl jsem od nich, aby hráli tak naplno, jako jsem dříve hrával já. A chtěl jsem, aby byli pokorní ve vítězství i silní v porážce. Byla to úžasná fáze mého života a já těm klukům, kolegovi Vláďovi Habrovi i všem lidem okolo toho týmu dodnes děkuji za důvěru a obětavost, které jsem od nich dostal. Mimochodem, také jsme v té době uhráli výsledky, které se později až tak často nepodařilo zopakovat.