Spastická triparéza patří k těžším formám dětské mozkové obrny, která postihuje obě dolní končetiny a jednu horní. Jde o postižení centrální nervové soustavy, jež nedokáže plně ovládat jinak zdravé tělo, a svaly končetin se dostávají do křeče. Ta mění jejich postavení, ovlivňuje držení a koordinaci celého těla, což se projevuje problémy v hrubé i jemné motorice. Anička ke svému hendikepu přišla během komplikovaného porodu.

Deník přináší příběh, který vyšel v zářijovém čísle magazínu Kondice.

Že by mohlo být mnohem hůř, mi vysvětluje i u vrhačského kruhu – díky tomu, že prakticky denně trénuje, dnes není na vozíku. „Rychle mi ochabují svaly,“ dodává na vysvětlenou.

 Lukostřelec David Drahonínský získal zlato na paralympiádě v Tokiu.
Sbírka medailí je kompletní. Lukostřelec Drahonínský získal paralympijské zlato

Vedle tréninků chodí i pravidelně na fyzioterapii, ale stejně se před pár lety nevyhnula bolestivé operaci Achillových šlach, která jí zkomplikovala návrat k běhu.

I proto se pak dostala právě ke kouli.

Žádná romantika

Cesta k vrhání koulí nebyla žádná romantika o talentu a odvěké touze. Hendikepovaní sportovci jsou podle stupně postižení rozdělení do různých kategorií. Anička má v té své v atletice vypsané sprinty a právě kouli. Když mi nabídne, abych si to zkusila, oprašuji vzpomínky na tělocvik a pokouším se napodobit to, co jsem viděla před pár vteřinami u zkušené atletky. Nejde to. Vůbec.

„Koule je hodně technická. Mám radši běh. Není tak náročný na provedení. Tady je potřeba všechno sladit. Jakmile nefunguje jedna část, nefunguje ani ten zbytek,“ prozrazuje mi Anička.

Druhý domov: Jiří Prskavec nejčastěji trénuje v Troji
Husí kůže olympijského vítěze. Tátu jsem viděl poprvé brečet, líčí Prskavec

Na tréninku jsem ji zastihla na novém stadionu sparťanských atletů Podvinný mlýn, kde trénuje mezi svěřenci Remigiusze Machury. S postižením je zde jediná. „Ona ten tým ale vyladila. Když viděli její běhy, tak i ti zdraví začali přemýšlet, jestli by to tak dali. Dali, ale už by se museli vážně snažit. A přestali remcat,“ chválí svou svěřenkyni trenér a pokračuje dost nahlas, aby to Anička slyšela: „Anička je dříč. Vážně! Občas by to chtělo spíš zvolnit, ale ona ne.“

První okamžiky v týmu úplně radostné nebyly – spontánní reakce ostatních z týmu byly celkem nevybíravé, ale trenér dal jasně najevo, že za novou sportovkyní stojí, a Anička rychle dokázala, že na stadionu není přítěží. „Teď už je to dobré, už jsme si na sebe s klukama hezky zvykli. Reagovala bych stejně, nemám jim to za zlé.“

Ta nejméně romantická část přichází, když se bavíme o penězích. „Čeští paralympionici, na rozdíl od většiny atletů z ostatních zemí, nepobírají od státu či svazu žádný plat, na některé stadiony postižené ani nepustí, startovné na zahraniční závody stojí 60 nebo i 80 tisíc, nemáme žádného týmového fyzioterapeuta. Nezaplatím dokonce ani trenéra,“ vypočítává položky Anička. Peníze jdou často z vlastní kapsy nebo se na závody jednoduše nejede.

Paralympijská vítězka Lisa Adamsová slaví zlatou medaili spolu se svou sestrou a trenérkou Valerií, která je dvojnásobnou olympijskou vítězkou.
Slavná atletka trenérkou. Brala bronz, teď pomohla handicapované sestře ke zlatu

„Občas něco dostanu, třeba boty. Šmajdám, takže mi vydrží maximálně půl roku. Něco pokryjí granty od MŠMT nebo mi pomáhá můj mateřský Sportovní klub Jedličkova ústavu. Pokud něco zbude, chci to dát trenérovi. Zaslouží si to,“ říká pevně. Když se jí ptám na sportovní hodinky, odpovídá docela jistě: „Víte, já si radši koupím ty koule.“ Oproti zdravým kolegům vrhá kouli o kilo lehčí. Ovšem i ta tři kila se po pár vrzích dost pronesou a jejich pořizovací cena i omezená životnost mě zaskočí.

Málo postižená

Logicky se ptám na sponzory. Dostáváme se k tématu, které zdravému člověku zní velmi cynicky. „Bude to znít hnusně, ale jsem málo postižená na to, abych pro ně byla zajímavá. Je to smutné, ale v tomhle ohledu jsou na tom líp ti, kdo třeba nemají nohu, jsou na vozíku, slintají, jejich postižení je patrné na první pohled. Já prý vypadám moc zdravě. Určitě nechci říct, že tu podporu tihle lidé nepotřebují. Radši nebudu dostávat nic a budu na tom tak, jak jsem. Ale stojí mě to spoustu nekončící dřiny. Mohla bych se na to vykašlat, přestat se hýbat, neposilovat, skončila bych na vozíku. Pak bych byla pro sponzory možná zajímavější, ale to nechci. Za to mi to rozhodně nestojí, jen to není úplně fér,“ vysvětluje mi smutně, jak to funguje ve světě sponzoringu.

Jediným řešením se zdá být paralympijská medaile. Na tu už mecenáši slyší. Zatím jsou případné spolupráce spíš barter – firma pošle svůj produkt, Anička ho za hezkou fotku může využít dle libosti. S penězi na účast v Tokiu i na přípravu tak víc pomohla dobročinná sbírka.

Šárka Musilová z Trutnova získala na paralympijských hrách v Tokiu stříbro v lukostřelbě.
Medailistka z paralympiády: Počítat vrabce na střeše a litovat se není můj styl

Finance jsou palčivým tématem i v rodině. Anička denně trénuje, malou posilovnu má i doma. K tomu studuje vysokou školu a maminka by ji ráda viděla i na brigádě. „Ona má pocit, že bych to zvládla a měla bych si sport financovat i sama, já si myslím, že už není kdy,“ říká hendikepovaná sportovkyně.

Cesta z domova na trénink jí zabere bez auta dvě hodiny, na místě zůstává i víc než čtyři hodiny, k tomu škola… Když se jí ptám na volný čas, co ráda dělá, co jí zaručeně zvedne náladu, vypadá zaskočeně. Nejdřív mi odpovídá, že je ráda, když je venku pěkně a jí nebude na tréninku zima.

Pak přemýšlí a přidává větu o tom, že má radost, když je trénink vidět na výsledcích. Pak se zastaví: „Já vím, že bych teď měla asi říct, že doma třeba vyšívám, ale ono to je spíš tak, že trénuju, jsem ve škole nebo na fyzioterapii, a když už mám někdy volno, nedělám prostě nic. Pomůže mi vypadnout na chvíli z toho kolotoče a třeba jen ležet a koukat na Netflix,“ přiznává.

Dětskou mozkovou obrnou v Česku ročně onemocní kolem 200 dětí. Existuje vícero typů tohoto onemocnění, jedno ale mají společné: poruchy hybnosti. Může se při tom jednat nejen o potíže s chůzí, ale i s jemnou nebo hrubou motorikou. Nejčastější formou dětské mozkové obrny je ta spastická, kterou trpí i Anna Luxová.

DOMINIKA RÝPAROVÁ