„I mladí sportovci by se měli zatěžovat v chladném prostředí. Je to otázka vhodné obuvi, oblečení a udržováním tepelného režimu,“ upozorňuje primář Interních ambulantních oddělení ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici, který je zároveň doktorem fotbalové reprezentace, předsedou zdravotní komise FAČR a členem stejné komise při ČOV.

Sportování v zimě

V minulých dnech udeřily mrazy a teploty padají do minusových hodnot. Tréninky, zápasy nebo turnaje ale pořád jedou. Co je pro profesionální fotbalisty i děti v takovém počasí nejrizikovější?

Prvně je zapotřebí říci, že zima je normální roční období. Jednou je větší zima, jednou menší, ale je zkrátka vždy. Kdo chce dělat sport, který se celoročně hraje venku, musí s tím počítat a přizpůsobit se tomu. Nad nějaké limity to ale může být nebezpečné. Ve fotbale není přesně stanovený, ale toleruje se hranice minus 13 stupňů. Když je teplota nižší, mělo by se to už zohledňovat. Není ale dáno, že by se zápas nesměl hrát.

Pracoval jste i u lyžařů, kde je tento limit určitě nižší, že?

Ano, byl jsem u běžeckého lyžování 25 let. Lyžaři mají limit 17 stupňů pod nulou, ale na špičkové úrovni je to velmi ošemetná věc. Třeba v roce 89 se jelo mistrovství světa ve finském Lahti, kde bylo minus 26. Pořadatelé řekli, že musí jít o průměr ze třech měření na trati. Šampionát se vysílal do celé Evropy a bylo nepředstavitelné jej zrušit. Na stadionu na teploměr chvíli dýchali, naměřili minus 3, pak 26, 21, vyšel jim průměr 16, a už se jelo. Když se budeme bavit opět o fotbale, tak v zemích, kde teploty v zimě běžně padají pod nulu, se zápasy nehrají, ale probíhá tréninkový proces.

A i ten by se měl přizpůsobovat aktuální teplotě…

Do minus 10 není problém, ale když je méně, měl by se trénink, zejména u mládeže, přesunout do haly a vymyslet náhradní tréninkový režim.

Je dnešní mládež více náchylná a méně otužilá?

Je tomu tak, u dnešní populace se zhoršuje tolerance na minusové teploty. Dnes má doma každý vytopeno na 25, a když je venku nula, tak ani nejde ven. Není to správné, i mladí sportovci by se měli zatěžovat v chladném prostředí. Je to otázka vhodné obuvi, oblečení, což dnes není žádný problém.  Po tréninku je zapotřebí se řádně zahřát, nesprchovat se a jít do chladna. Zkrátka udržovat tepelný režim. Dnešní děti jsou ale určitě méně otužilé, než jsme byli my. Není od věci, aby i součástí tréninku bylo otužování populace. Nechci tedy říkat, že by se měli koupat v ledové vodě. Ve fotbale je ale větším problémem opak.

Vysoké teploty?

Ano. Chladu se můžete bránit, kdežto vysoké teplotě se bránit nemůžete. Na zdravotních komisích UEFA a FIFA jsme se snažili udělat nějaký limit. Když okolní teplota přesahuje teplotu lidského organismu, tak se neodpařuje voda a člověk je velmi ohrožen přehřátím. A to je veliké riziko, může jít o smrtelnou komplikaci. Když jsme na komisi řekli, že bychom dali limit 34 stupňů nad nulou, aby to bylo pod teplotou těla, tak se ozvali lidé z arabského světa, že by vůbec nemohli hrát.

A přitom se chystají na mistrovství světa.

To může být problém. Sice avizují, že stadiony budou klimatizované, ale sám jsem na to zvědavý. Na stadionu bude 20 nebo 25, lidi vyjdou ven, kde je 40, a spousta jich omdlí. Pro sport je prostě vysoká teplota větším problémem než ta středně nízká. Když je minus 25, jsou ohroženy horní cesty dýchací, ale při našich teplotách kolem pěti šesti pod nulou není žádný problém, je-li na to sportovec dobře připravený.

Ligové kluby jsou teď v plném proudu zimní přípravy. Jaká jsou nejčastější zimní zranění? Tipl bych si, že na zmrzlých umělých trávnících musí trpět kotníky.

To je další věc. Mluvili jsme o nízké teplotě ve vztahu k organismu. Nízkou teplotou ale samozřejmě trpí i povrchy. Na zmrzlé umělce je riziko, že se noha smekne a fotbalista utrpí distorzi kotníku. Dnes je ale tolik možností připravit si kvalitní obuv, že se riziku dá zabránit.

Kvůli změně hracího systému nejvyšší soutěže je rekordně krátká přestávka. Někdo jede na týden do tepla, někdo rovnou dvakrát a někdo vůbec. Jaký je to zápřah pro organismus, být u moře, vrátit se do Česka a naskočit do mistrovských zápasů?

Jde o dvousečnou zbraň. Dnes už žádný mančaft netrénuje tak jako Dukla za starých časů, kdy tři neděle na horách běhali túry. Na fyzickou přípravu je krátký čas, podstatnější dnes je herní část, a ta se v teple hraje na kvalitních površích. Na druhou stranu je rizikové, když někdo trénuje ve Španělsku, kde je plus 20, vrátí se a bude hrát v minus 10. Všechno je o adaptaci organismu.

Hodně divoké to má například Slavia. Deset dnů ve Španělsku, týden doma, téměř dva týdny v Portugalsku, návrat a za týden první ligový zápas v české zimě…

Je to dáno podmínkami v klubu. Slavia to musí udělat, protože hraje na jaře poháry. Budeme věřit tomu, že týden po návratu z Portugalska se adaptují. Odklon od trénování v českých podmínkách je v tomto případě absolutní.

Zdravotní komise

Na fotbalovém svazu jste předsedou zdravotní komise. Jaká je vaše činnost?

Dělám to už asi dvacet let. Děláme pravidelné semináře, poslední proběhl před několika dny. Jsou zaměřené na aktuální problematiku. Povinné vyšetřování v profesionálním sportu, ortopedická problematika, poslední seminář byl zaměřený na záchranu lidského života a transport hráčů z hřiště. Na zápasy, které jsou v gesci UEFA nebo FIFA, musí být na lajně doktor, který je školený v první pomoci, resuscitaci a má povinné vybavení. Semináře se musí povinně účastnit alespoň jeden doktor z každého prvoligového a druholigového klubu a doktoři od všech národních týmů. Měli jsme tu teď 65 doktorů, což je největší účast. Doktoři jsou spolek, který si ve fotbale pomáhá. Když někdo z ligového celku potřebuje odoperovat u docenta Zemana v Plzni, tak ten to moc rád udělá. Můj syn dělá doktora na Slavii a operuje kluky z osmi jiných ligových mančaftů. Známe se a věříme si. Když mi klubový doktor řekne, že nějaký hráč nemůže přijet na reprezentační sraz, tak mu věřím.

Zmínil jste povinné vyšetřování v profesionálním sportu. Za poslední roky se objevila spousta případů, kdy hráč přímo na hřišti nebo při tréninku zkolaboval a zemřel. Dá se tomu vůbec nějak předcházet?

To je největší problém, který nyní řešíme. Fotbal má přes 330 tisíc registrovaných hráčů, což je víc, než mají všichni ostatní dohromady. A není možné dělat všem tělovýchovně-lékařskou prohlídku. Od hráčů, kteří nejsou v reprezentačních výběrech, a vyšetříme si je, chceme alespoň doporučení od pediatrů. Ti mají děti v evidenci a vědí, jestli dítě je zdravé nebo ne. Nejsme schopni udělat u všech širokou škálu vyšetření. Problém sportovní medicíny a sportu vůbec je náhlá smrt. Stane se, že někdo zkolabuje, nedej bože zemře. Vyvalí se vlna toho, co všechno se má dělat. Z jedné americké studie vzešlo, že aby se zabránilo jedné náhlé smrti, všechna vyšetření, která by se musela udělat, by stála 14 milionů dolarů. Vůbec nechci polemizovat, kolik stojí lidský život, to je mimo etiku a je to špatné. Není ale žádná baterie vyšetření, která odhalí všechno. Když už se něco stane, je důležité člověka zachránit a zjistit, proč se to stalo. I když někdo hraje druhou třetí třídu v Kameničkách, tak chceme alespoň dobrozdání praktického doktora, který hráče zná. Když má nějaké problémy, vyšetří se dál. Ale šmahem vyšetřit 330 tisíc lidí nejde. U profíků je to něco jiného, těch je zhruba 1500 a povinné vyšetření musí mít každý.

Jste předsedou zdravotní komise FAČR, členem této komise při Českém olympijském výboru a primářem IAO v Ústřední vojenské nemocnici. Jak to lze všechno stíhat?

Není to tak komplikované. U fotbalového nároďáku jsme na srazech, což zabere 30 dní za rok. Tam komunikujete s kluby, a když někoho něco trápí, tak ani nepřijede. Řeší se aktuální věci a máte na to celý den, což je něco jiného než v nemocnici. Komise jsou o schůzích párkrát za rok, takže nic, co by mě pokládalo na lopatky.

Doktor u repre

Doktorem fotbalové reprezentace jste už dlouho. A lépe jste začít nemohl - stříbrným Eurem v roce 1996.

Nastoupil jsem v roce 1995 za Franty Chvalovského po kvalifikační prohře v Lucembursku. A když jsem nastoupil, tak od té doby už to šlo. (směje se)

Když je sraz národního týmu, tak doktor je vždy po celou jeho dobu s týmem?

Ano. Když je sraz, tak jeden z nás je tam 24 hodin denně. Většinou to jsem já, protože si mohu udělat čas. Velím si sám a ředitel nemocnice je veliký fanda fotbalu. Fandí nám a podporuje nás. Bereme si na to náhradní volno, ale svaz nám to nějakým způsobem kompenzuje.

Během setkání reprezentace řešíte spíše akutní problémy hráčů, nebo třeba i komunikujete s trenéry a řešíte, kdo může hrát a kdo raději ne?

Oboje. Před srazem komunikujete s hráči, kteří se omlouvají. Kdo je nejistý, tak jej pozveme a první den se rozhodne, jestli má šanci nebo ne. Když někdo omarodí během soustředění, tak se o něj postaráme. Ale není to jednoduché. U kluků ze zahraničí se musíme zeptat jejich klubů, zda třeba operovat po nějakém zranění. Většina klubů řekne „zabalte ho a pošlete nám ho sem“. To nemáme moc rádi, péče je u nás minimálně stejná jako v okolních státech. Na starost máme také dohled nad rehabilitací, regenerací, ale i nad stravováním. Píšeme jídelníčky, musíme mít vybavenou lékárnu. Napíšou se zprávy na kluby a zase se jede dál.

Během zápasů jste na střídačce. Stihnete si ho i užít, nebo jste pořád ve střehu a musíte sledovat, jestli se něco někomu nepřihodilo?

Stihnu, dokonce i fandím. (směje se) Ale ne vždy jde ze střídačky dobře vidět, sedíte pod úrovní trávníku. Naučili jsme se koukat, když se pak ale podívám v televizi, tak je to úplně jiné.

Jak se s reprezentací těšíte na Brazílii s Anglií?

Brazílie není tak důležitá, to je hlavně show pro lidi. Je to modla, nemůže být lepší zážitek, než vidět v Praze Brazílii. Zásadní je kvalifikace v Anglii. Tu jsem zažil dvakrát. Nechci být frajer, který se chce vytahovat, ale myslím, že s ní nemusíme prohrát. Nedokážu si představit být trenérem Anglie. Projedete patnáct týmů Premier League a ještě nemáte patnáct hráčů, gólmana žádného. Je to veliké jméno, ale naposledy ve Wembley jsme hráli 2:2. Nejedeme tam dát hlavu na špalek. Budou horší zápasy.

Je nějaký zážitek u sportu, na jaký vzpomínáte ze všech nejraději?

S lyžaři jsem byl na šesti olympiádách. Vždy jsem si přál vidět zákulisí sportu, což se ne každému podaří. Na olympiádě jste v jedné boudě, kdy jsou nejlepší lyžaři, na fotbale jste v kabině, kam se také málokdo dostane, a vidíte tu atmosféru před zápasem, po výhrách, po prohrách. To je splnění mého celoživotního snu. Největší zážitky jsou úspěchy. V Anglii 96 jsme byli nazdárci, po každém zápase jsme se balili, že jedeme domů, ale vždy jsme se prokousali dál. Dokážete, že nasazení udělá někdy víc než umění hráčů. Portugalsko bylo úžasné, tam jsme měli vyhrát. Mančaft, jaký už dlouho mít nebudeme.