„Mám za sebou úspěšné období. Je to zatím nejlepší sezona v kariéře. Všechny závody jsem výkonnostně zvládal. Byly tam ale i temné okamžiky, a to zrovna v nejdůležitějších a nejsledovanějších startech,“ konstatoval rodák z Rokycan, jehož nejlepším výsledkem byla bronzová medaile z bikového MS v roce 2015.

Jak se s odstupem ohlížíte za smolnými okamžiky?
Byl jsem nachystaný na sto procent. Nebylo to jednoduché. Hlavně na olympiádě, na niž dlouhodobě cílíte. Cítil jsem se dobře, věděl jsem, že tomu dal maximum, útočil jsem na bronz a pak praskne ráfek… S tím se těžko vyrovnáváte. Takový pech bohužel ke sportu patří, ale možná zároveň platí známé pořekadlo: co tě nezabije, to tě posílí.

Smůla vás ale neopustila ani na dalším vrcholu měsíc po Tokiu. Co pro vás znamenal další karambol na mistrovství světa?
Ve Val di Sole mě pro změnu zradila přehazovačka. V posledním kole jsem musel všechny kopce vybíhat, protože mi zůstal jen těžký převod a na něj to nešlo vyjet. Pak se to před cílem chytlo, dalo se jet, ale už to bylo ztracené. V cíli jsem byl šestnáctý… Takové okamžiky ale mají v sobě i něco pozitivního. Sportovec musí být silný. Je potřeba trénovat také mentální stránku. Bral jsem to jako přípravu odolnosti. Povedlo se mi z toho poučit, oklepat se a jít dál.

Jste v kontaktu s mentálním koučem, který by vám v podobných situacích pomohl?
Zatím jsem spoléhal hlavně na sebe a nejbližší lidi. Ať už je to manželka, s níž si o tom mohu doma popovídat a vždycky mě podrží, nebo můj trenér Karel Martínek, s kterým trávím spoustu času, a rozebíráme všechno možné kolem závodů, ale všední věci. Jsme velcí kamarádi.Ondřej Cink na pumtrackové pasáži trati.Ondřej Cink na pumtrackové pasáži trati.Zdroj: Deník/Veronika Zimová

Spravil jste si chuť v závodech SP, kde jste pět let nebyl mezi prvními třemi?
Tam se mi defekty naštěstí vyhnuly. Nejhůř jsem v cross country skončil na osmém místě, jinak jsem byl ze šesti závodů pětkrát na pódiu (na horských kolech je určené pro pět nejlepších – pozn. red.). Docela se mi dařilo i v short tracku. To je zajímavý závod pro lidi. Beru ho vážně, protože se body ze short tracku počítají do celkové klasifikace světového poháru.

Stále vám ale v elitním seriálu schází první místo…
Doufal jsem, že mě letos první velké vítězství nemine. Bohužel to nepřišlo, ale dvakrát jsem byl druhý a bylo to o kousek. Ale i tak jsem spokojený a motivuje mě to na další rok. Vím, že jsem byl od výhry blízko. Letos jsem se cítil výborně a výsledky šly nahoru.

Čemu vděčíte za letošní progres?
Nějaké velké změny jsem v tréninku nebo na kole nedělal, ale k jednomu důležitému prvku jsme přistoupili. Začal jsem víc cvičit v posilovně i během sezony, kdežto v minulosti jsem posiloval hlavně v zimní přípravě. Projevilo se to tím, že jsem si víc udržel sílu a dynamiku. Myslím, že mě to v závodech posunulo.

Další olympiáda se koná v Paříži už za necelé tři roky, předpokládám, že je ve vašem výhledu.
Doufám, že to bude můj velký vrchol. Za tři roky bych měl být na vrcholu sil. Paříž je moje velká motivace a cíl.

Co říkáte tomu, že někteří cyklisté jako například Nizozemec Mathieu van der Poel nebo Brit Thomas Pidcock přeskakují z terénu na silnici? Koneckonců i vy jste strávil jeden rok v silničním týmu a jel dokonce slavnou Tour de France…
U mě to bylo tím, že padl bikový tým, za který jsem jezdil. V poslední době to je takový trend. Zkouší to víc lidí než tito dva, ale hlavně když jsou mladí. Myslím, že po nich přijdou nejspíš i další obojživelníci. Ale v pozdějším cyklistickém věku jim to už asi moc nepůjde, a budou soustřeďovat na jednu disciplínu.