"Myslím, že jsme se teprve našla a poznala jsem tu pravou Terezu. Hodně dlouho jsem to dělala pro všechny kolem, prošla si některými fackami, jako byla olympiáda v Pekingu a jiné závody, kde mě lidi odepsali," připomněla pětadvacetiletá cyklistka v rozhovoru s novináři nedokončený olympijský závod před čtyřmi lety.

"Prostě jsem si našla jinou cestu a myslím, že se mi to povedlo. Po fyzické stránce se znám líp a jde to ruku v ruce s psychikou," pochvalovala si. Za celou cestu svého vývoje je prý svým způsobem vděčná. "Bez ní by to sedmé místo nebylo," myslí si Huříková.

Kde se tato cesta vzhůru zastaví, nechtěla odhadovat. "Dřív jsem řešila jen výsledky a medaile. Samozřejmě mám tu touhu zažít, když člověk stojí na stupních důležitého velkého závodu. Ten pocit je úžasný motor, ale nemůže být jediný," prohlásila Huříková. Hlavní prý je, aby ji závodění bavilo a naplňovalo, i když se vždycky třeba nedaří. "Někdy se člověk trápí v závodě i tréninku, ale musí počkat na ty dobré dny."

Závod si užila, trať jí vyhovovala

Mezi juniorkami a také v kategorii do 23 let bývala hvězdou. Mezi elitou však upadla téměř v zapomnění. "Najednou jsem zjistila, že se moc neznám a nevím, proč to vlastně dělám. Když si člověk najednou sedne na zadek, má příležitost buď jít studovat, nebo najít si nějakou vášeň, proč tvrdě makat od píky. Trvalo asi dva roky, než to člověk dostane zpátky."

Zvažovala všechny své možnosti. "Žádná varianta mě však nelákala, ani založení rodiny, ani studia. Na to mám ještě čas," řekla Huříková. A tak se znovu vrhla s plnou vervou na sport, v němž si udělala jméno. "Člověk musí dřít systematicky, i když se mu to nejdřív nevrací ani finančně, ani výsledkově. Život sportovce je tvrdý, ale je to vlastně luxus," uvedla Huříková s tím, že ta správná vášeň a zápal už jsou zpátky. "Vášeň už byla zpátky loni, ale výsledky ještě ne."

Se sedmým místem je spokojená, po závodu jí dojetím vibroval hlas. "Ne že bych to čekala, ale člověk tak nějak vnitřně cítí, že má dobrý den a že to bude dobré. Jsem ráda, že jsem tu cestu našla," podotkla Huříková. Před startem byla zdravě nervózní a natěšená. "Závod jsem si užila, i když byl těžký. Cítila jsem, že je to moje trať, že jsem se závodem sžitá," uvedla Huříková, která na těžké a místy hodně kluzké trati nespadla.

Za výsledky vděčí trenérovi a příteli

Největší zásluhu na jejím znovuzrození mají trenér Karel Martínek a přítel Pavel Němec, jenž je zároveň i jejím manažerem. "Karel mi podal pomocnou ruku, když jsem se v tom nejvíc plácala. Začal mi dělat nějaký režim. Pavel se mnou strávil vše špatné, všechen čas. Je to ten, kdo to nejvíc schytá, když mám depku," přiznala.

Po sezoně ji čeká rozhodování a vyjednávání o nové smlouvě. Zatím neví, v které stáji bude jezdit. "Mám nabídky. Ne snad, že bych dnes přímo jela o smlouvu, ale samozřejmě na tom záleží. Mistrovství světa je jednou za rok a počítá se. Ale je to akorát startovní pozice k další práci. Mám pocit, že jsem našla správnou cestu a teď už je to jen o tom, jít po ní dál a dřít víc a víc," uvedla členka německého týmu Central Haibike.