O tom, jak se za dobu jejího působení v televizi změnil přístup hráčů k mediálním povinnostem či které otázky je třeba pokládat, se rozpovídala v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Kdy pro vás nastává nejnáročnější část roku?

Bez debaty a bez konkurence v květnu, kdy je mistrovství světa. Jsem tam jediný reportér na celý šampionát. Dělám všechny rozhovory. Pracuji třeba dvacet hodin denně.

Co zahrnuje takovou šílenou porci práce?

První víkend, kdy se hrají tři zápasy, vše vysíláme a já dělám živého reportéra. Jde o devadesátivteřinové rozhovory, které mimochodem tvoří tak dvacetinu, možná třicetinu mé práce. Gró je točení na záznam, ale to divák neví a pak mě hodnotí podle jedné otázky, kdy se třeba přeřeknu, což je docela tvrdé. Na šampionátu v Kodani se mi stalo, že jsem přišla večer na hotel a už přicházely hlasy ze druhé skupiny, které jsem překládala a posílala střihačovi. A do toho jsem čekala na zápas NHL.

Není takový zápřah trochu na hlavu?

Tři týdny v roce se to dá zvládnout. Mít takovou práci normálně, tak by mě to nebavilo, protože to je masakr.

Je to tedy tak, že zatímco fanoušci a hráči se na šampionát těší, vy z něj máte trochu hrůzu?

Ani ne, já to mám i celkem ráda. Člověk na to musí mít fyzicky. Neumím si představit, kdybych měla virózu nebo musela řešit něco doma… To by asi bylo trápení, ale jinak mě velké akce baví. Dřív jezdily dvě kolegyně, a už tehdy měly hodně práce. Nechápala jsem, proč se třeba tým ještě neposílí nebo nepomáhá někdo z Prahy. Jenže pak jsem pochopila, že člověk děním žije, přesně ví, kdo je jaký hráč, co se použilo a nepoužilo. Takže ve finále má logiku, když to dělá co nejmenší počet lidí.

A nemáte už občas „přehokejováno“?

Někdy se stane, že mám dost z lidí. Nekomentuji jako Michal Dusík nebo Robert Záruba, kteří jdou nahoru a mají výborný přehled o všem. Jsem mezi střídačkami, kde z úrovně ledu nic pořádně nevidím. A pak se stává, že někomu ujedou nervy a vyjede na mě. V tu chvíli tam nemá Krále ze svazu, Řezníčka nebo rozhodčí a začne ječet na mě, že vždy něco řešíme v Hokej den poté, a teď to určitě neukážeme. Tak si občas říkám, jestli mám zapotřebí, aby na mě někdo v tomhle věku řval. To je ale vždycky jen takový blik. Že se na MS koukám na tři zápasy v řadě a večer si ještě pustím Stanley Cup, to mě ještě nepřešlo.

Vyjíždějí po vás takto hráči, nebo spíše někdo z realizačních týmů?

Hráči mohou zlost ventilovat na ledě. Někoho naremplují čistě na mantinel nebo roztřískají hokejku. Realizační týmy tohle nemůžou. Ale stalo se to jen párkrát a kromě jednoho případu vždy přišli a omluvili se nebo nějak vysvětlili tu situaci. Nebo když se jim nelíbilo zpracování v televizi, přišli mi to říct lidsky. Beru, že v takových chvílích pracují emoce, i já v nich jsem, ale vím, že nakonec vychladneme on i já, takže to nějak přehnaně neřeším.

Změnilo se za dobu, co pracujete jako reportérka, vystupování hráčů?

Nevím, jestli se změnili hráči, nebo jejich vztah ke mně, ale rozhodně jsou komunikativnější. Dřív jsem se bála, že když půjdu dělat rozhovor s juniorem, tak bude koktat a zčervená. Dnes mi to tak nepřijde. A rozhodně neplatilo, že bychom na sebe měli čísla a psali si třeba přes Instagram.

Máte tedy možnost přímějšího kontaktu…

Přesně tak. Nepíšeme si: „Jak se máš a cos koupil na Vánoce?“, ale když ho chci třeba do zpráv. Předtím bylo vše přes tiskového mluvčího nebo agenta, dnes mi prostě dají číslo na Pastrňáka. Asi ví, že už ho nebudu uhánět a chtít se za něj vdát. (směje se) I hráči ale získali důvěru, že je nebudu oslovovat nějak často. Tohle se hodně změnilo, dřív nebylo možné takto komunikovat. Když třeba někdo v NHL nedohraje zápas, tak mu napíšu přes nějakou platformu, co se děje a on odpoví, že je to v pohodě, nebo o tom nemůže mluvit. Těžko říct, jestli to je tím, že jsou hráči  zvyklí komunikovat na sociálních sítích a jsou oprsklí, nebo se změnil jejich vztah ke mně. Rozhodně je to však jednodušší.

Dbají třeba i více na svůj mediální obraz?

Je pravda, že hráči typu Willa nebo Bartošáka, kteří se objeví v extralize přes zahraničí, už jsou zvyklí na jiné věci. Něco jim vysvětluji a oni se na mě tak podívají a řeknou, že jim to vysvětlovat nemusím, vše je jim jasné. Mám příklad i z MS, kdy jsem psala Dimovi Jaškinovi někdy v jednu v noci kvůli rozhovoru na ráno a říkala jsem si, že si to už stejně asi nemůže přečíst. On hned odpověděl, tak jsem mu pak děkovala a on mi říkal, že je to jasné. Když se zeptám, tak odpoví, a pokud může, vyjde mi vstříc. Vztah s hráči je moje větší devíza, než jestli jsem s něčím první. To je výhoda veřejnoprávních pracovníků, nemusíme být ve všem první.

Změnily se i samotné kluby?

Rozhodně. Když jsem začínala, pracovali jako mluvčí starší pánové, co dělali bulletiny, a pořádně nešli zkontaktovat. Dnes jsou to lidi, co jsou často online a vždy se nějak domluvíme.

Naučila jste se za tu dobu, s kým je vhodné mluvit, pokud se nedaří?

Robert má během MS nebo OH zásadu, že na rozhovor by měl jít v průběhu turnaje úplně každý. Samozřejmě jich je tolik, že se hráči protočí. Takže jsem si vyhlédla nějaké "oběti", u nichž vím, že po neúspěchu neobrátí zklamání a naštvání proti mně, i když se jich zeptám na něco nepříjemného. Takže jsou hráči jako Dominik Kubalík, Petr Koukal, Pavel Francouz nebo Tomáš Plekanec, kteří bohužel vždy mluví po nějakém nezdaru.

Je důležité být právě při těchto nezdarech empatický nebo je třeba trocha kritiky?

Musí se to vyvážit. Nejsem učitelka v mateřské školce. Nemůžu například zamést pod koberec, když tým nedá gól za poslední víkend. Musím se na to zeptat, ale zároveň není třeba nic zveličovat a někoho potápět. Důležitý je i kontext. Pokud někdo odehraje povedený turnaj, ale ke konci udělá chybu, zmíním to, ale proč se po něm vozit? Na MS v Rusku (2016) jsem takhle přemýšlela, jestli vzít na rozhovor Kubu Jeřábka.

Darina Vymětalíková v akci.

O co šlo?

V zápase proti Švédům zapomněl střídat s Michalem Jordánem, ten zůstal na ledě sám a jeli na něj tři Švédi. Dostali jsme gól, vizuálně ta situace vypadala až směšně. Tak jsem přemýšlela, že je to mladý kluk, debutuje na MS… Chtěla jsem radši vzít Michala, ale ten zas byl předtím. Nakonec jsem tedy měla takový impulz a řekla jsem Kubovi. Dopředu jsem mu ale oznámila, že se na ten gól zeptám, ale ať to nebere tak, že ho nějak potápím. Ať prostě řekne, že blbě vystřídal, stane se. Takhle jsme to udělali, druhou otázku jsem se zeptala na něco jiného, tak jsem byla spokojená. Nepotopila jsem ho a zároveň to zvládla novinářsky. Jenže on ten zápas dohrál strašně, tak mi pak šrotovalo, jestli jsem ho rozhodila já. Ale pak byl v pohodě, odehrál výborný turnaj. Vždy však nad těmi situacemi přemýšlím, protože je nutná empatie. Kdybych však zametala věci pod koberec, brzy by mě vyštípali diváci nebo koneckonců i ostatní novináři.

Tak trochu slavným se stal rozhovor Hany Ježkové s Finem Petrim Kontiolou, který ji na tři otázky odpověděl pokaždé "Nevím". Stalo se vám něco podobného?

Takhle mě nikdo neodbyl. Ale u té Hanky to navíc byla hrozná série smůly. Jak když vybouchl Černobyl… To nebyl jeden průšvih, ale deset. Finové hráli v Minsk Areně, kde jsem byla od začátku já a dělala jsem s ním několik rozhovorů. On je výborný řečník. Pak tam přijela Hanka a Robert jí hodil na rozhovor. Kontiola ji neznal, tak jí odsekl. Jenže ono to bylo předtáčené, když šli z ledu a Hanka, jak rozhovor dodělala a přeložila, řekla: "To asi ne, co? To půjde do koše." Ale člověk v přenosovém voze to tam stejně poslal, přitom to vůbec nemuselo jít ven.

Čili u vás žádný podobný zážitek?

Takový ne, ale stalo se, že jsem sklidila kritiku za rozhovor s Pavlem Francouzem na MS v Paříži (2017) po vyřazení. Dělala jsem tři rozhovory a všechny proběhly stejně. Hráči byli zklamaní a odpovídali tříslovně. Určitá část lidí mě kritizovala, že jsem je potápěla a že na Francouzovi bylo vidět, jak mě nesnáší… Vůbec jsem o tom nevěděla, protože nemám facebook a přesouvali jsme se do Německa. A najednou mi psal Francik a strašně se omlouval. Vůbec jsem nechápala, o co jde, tak mi psal, že dostávám sodu, protože jsem na něj byla zlá. V tu chvíli mi to vůbec nepřišlo, prostě zklamaný gólman. Hráči byli naštvaní, i já jsem byla. Tak jsem mu psala, ať neblázní. Byl stručnější, ale to je prostě lidské, není to nic proti reportérovi.

Vnímáte diskuze či sociální sítě nebo se je snažíte vytěsnit? 

Oboje. Člověk není robot, takže vnímám, když mi někdo napíše, že jsem udělala faktickou chybu. Člověka to sice naštve, ale něco si z toho vezme. Hraje třeba Kanada - USA, skoro nikdo nedostane možnost rozhovoru, já ale ano. Chytnu Matthewse nebo někoho podobného a pak mi někde napíše, že jsem něco špatně vyslovila. Tak jsem naštvaná, že mi to někdo předhazuje, protože já se pořádně v tom mumraji neslyším, ani ty hráče. Ale vezmu si z toho něco a už tu chybu znova neudělám. Nemůžu se však ze všeho opupínkovat, to bych pak takovou práci nemohla dělat.

Máte někoho, s kým vás rozhovory vyloženě baví?

Je hodně takových vtipálků. V poslední době třeba Patrik Bartošák nebo David Rittich. Právě on na posledním šampionátu rozjížděl dobré věci, přestože byl nováček. Pak mě baví třeba Pavel Francouz nebo Jan Kolář, protože u nich nemusím vymyslet nic extra personalizovaného, ale stačí nahodit udičku a chytí se. Občas položíte otázku a předem už na ní znáte odpověď, ale od nich se často dozvíte něco nového. Do této skupiny hráčů patří třeba i Andrej Nestrašil. A pak jsou typy jako Smoleňák nebo Duda, kteří vyloženě exhibují, ale to je taky dobře.

Býváte nervózní před živými rozhovory?

Ne. Netvrdím, že mě nemůže nic překvapit. Občas ano a pak jsem hvězda Youtube, samozřejmě jsem naštvaná, ale neberu to už nějak vážně. Cítím se stejně na utkání Kladno - Vsetín, které sleduje třicet tisíc lidí, jako na ČR - Dánsko, které vidí dva miliony lidí. Vnímám člověka za kamerou a v režii. Nerozhází mě, kolik se dívá lidí.

Platí to, i když se k vám dostanou právě velké světové hvězdy?

Ale to jsou všechno borci, kteří jsou o deset let i víc mladší… A trochu tam hraje roli i takový psychologický klam. Jak na ně koukám v televizi a pouštím si třeba i rozhovory s nimi, protože každý má jinou angličtinu, přijde mi, že je znám. Mám to tak i obráceně, že mě lidi zdraví, i když já vím, že jsem je v životě neviděla. Můj obličej jim ale něco připomene, tak jim naskočí, že to je jejich známý a řeknou mi ahoj. Stejně to funguje, když ke mně přijde Ovečkin. Přijde mi, že ho jakoby znám.

Je tam z vaší strany i nějaké fanouškovské nadšení, že můžete mluvit s nějakým top hráčem?

Osobně to nějak nevnímám, ale novinářsky je to samozřejmě lepší. Beru to jako věc prestiže, když se u nás zastaví. Je lepší mluvit s Ovečkinem než sedmým bekem ruského týmu, i když ten může být kolikrát zábavnější, protože ta hvězda je vymluvená. Myslím, že mám výhodu jako žena. Před nimi je padesát obličejů a když je mezi nimi jedna dvě ženské, tak on už ví, o koho jde. Trochu mě třeba zná, tak si řekne, že to je v pohodě.

Cítíte se za těch několik let, kdy jste prakticky hlavní reportérkou české reprezentace, tak trochu jako součást týmu?

Nemyslím si. Objíždím akce šest let, to není zas tak dlouhá doba, i když je pravda, že jsem začínala za Růžičky, pak byl Vůjtek, Jandač a teď Říha. Teď jsem s ním zrovna nedávno točila jeho portrét a přistihla jsem se, jak mu říkám, že něco bude takové a na Euro Hockey Tour nebude takový tlak a diváci ho nebudou tolik sledovat a pak něco o MS, že příprava bude taková… On na mě tak koukal a já jsem se začala smát a omlouvala se, že mu tak radím. (směje se) Člověk má tedy nějaké zkušenosti, které přenáší, ale šest let je ještě málo.