Loni o vás bylo hodně slyšet, když jste tančil v show České televize… Kdy jste si přišel víc na „roztrhání“: po olympijském zlatu, nebo po Star Dance?
Zhruba stejně. Ale po Star Dance už jsem byl starší a zkušenější, takže jsem to zvládal lépe. Po olympiádě v Londýně to byla smršť. Vůbec jsem nevěděl, co se kolem mě děje, naštěstí jsem byl v euforii, takže jsem to energeticky zvládal.

Stal jste se trenérem: koho a kde připravujete a kam až byste to chtěl dotáhnout?
Trénuji v Dukle, kde jsem plynule přešel z role závodníka do role trenéra. Mám na starosti skupinu deseti dětí ve věku deset až čtrnáct let, což je klíčový věk pro to, aby u sportu vydržely. Snažím se je neustále motivovat, což se mi zatím daří. Budu spokojený, když je bude pětiboj bavit, pak už to bude na nich, jaké si určí priority. Za pět let by mohly ukázat, co v nich je.

Tak nějak se mi zdá, že vás už závodění neláká…
Ne, neláká. Po olympiádě v Riu jsem váhal, jestli nepojedu ještě do Tokia, ale nakonec jsem se téměř hned rozhodl, že skončím.

Další olympiáda začne už za rok. Jak vidíte své následovníky v moderním pětiboji?
Pozitivně. Především Honzu Kufa. Doufám, že se kvalifikuje, protože takové závody jsou občas zrádné i pro ty nejlepší a není automatické, že se tam dostanou.

Opravdu nelitujete toho, že jste ukončil kariéru?
Naopak to považuji za druhé nejlepší rozhodnutí ve svém životě. První bylo s pětibojem začít. Ukončení profesionální kariéry je pro každého velice těžký životní krok a spousta i těch největších sportovců má problém s tím odejít včas. Mají strach z budoucnosti, z toho, co budou dělat… Tak jsem dopadnout nechtěl.

Kdysi jste řekl, že vás láká Japonsko jako země. Pojedete tedy do Tokia alespoň jako fanoušek?
Ano. Pokud se nic nezmění a zůstanu i nadále předsedou sportovců v Českém olympijském výboru, odcestuji v rámci výpravy. Těším se.

Vím, že často běháte. Ale teď mi řekněte, jakou disciplínu jste od konce kariéry nedělal. Šerm, parkur?
Máte pravdu, běhám pravidelně. A přes léto jsem přidal plavání. Šermu se věnuji v rámci trénování svěřenců. Nejvíc mi chybí koně, na ty se dostanu párkrát do roka. A ještě jsem začal střílet z luku, to mě uklidňuje.