V Přerově se náročného úkolu ujal Vít Černohous. Pětadvacetiletý mladík, kterého byste čekali spíše v prvoligovém kádru Zubrů. „Dospěl jsem do bodu, kdy jsem si uvědomil, že se moje hráčská kariéra nevyvíjí tak, jak jsem si jako dítko představoval,“ neskrývá rodák z Jablonce, který si nejvíce snění odbyl v mládeži Bílých Tygrů, v mužích poté už prožíval „druholigovou realitu“.

Hokej proto nepřestal milovat. Intenzivně v něm hledal své uplatnění. A to našel u mládeže. „Při kariéře jsem začal pomáhat s dětmi, v tom jsem se našel. Udělal jsem si první licenci, pak druhou… Nemělo cenu sedět na dvou židlích. Když něco dělám, tak na sto procent,“ zdůrazňuje Černohous.

Práce s nadějemi? Bačkůrky i pokroky

Možná měl použít označení na dvě stě procent, neb mu jedna kategorie nestačila: v Přerově se pohybuje u hokejistů od 1. třídy až po juniorku. „A to mě právě baví. Každý trénink je jiný,“ popisuje.

U nejmenších ho vždy nakazí nefalšovaná radost. „Když se vám podaří je zaujmout, máte fantastický pocit.“ Ono to není zadarmo. Svět se vám smrskne mezi školu a zimní stadion. „Po ranním tréninku spěcháme na hodinu. V půlce cesty zjistíme, co naší výpravě chybí. Tak se vracíme a pokračujeme klusem,“ směje se Černohous.

Zdroj: Díky, trenére

Další část jeho vyprávění si v ničem nezadá s filmem S tebou mě baví svět. „Odpoledne jdu pro děti do školy a na chodníku před zimákem zjistím, že má půlka z nich na nohou bačkůrky,“ líčí s dovětkem, že po přezutí začnou pro změnu hledat třeba klíče. „Dennodenní chleba, ale je to sranda. Jsem rád, že mám děti na starosti a učím je samostatnosti.“

U starších dětí sledujete s oblibou herní progres. „Pokud chtějí a poslouchají, tak se posouvají. To je pro trenéra největší odměna.“

Vždycky ovšem není jen veselo. „Máme tady děti z rozvrácených rodin, nebo ty, jejichž rodiče se rozvádějí,“ neskrývá. V takové chvíli chce být oporou dítěte. „Každého vyslechnu a snažím se mu pomoci. To je přece samozřejmost.“

Pět kilo dolů, nabádá trenér brankářů

Ovšem toho smutku už bylo dost. Přerovští chlapci od ledu jsou veselé kopy. Jen co se Černohous nedívá, přitočí se ke štábu Díky, trenére kouč gólmanů Jiří Sklenář. „Napište tam, že Víťa za poslední rok přibral snad pět kilo. Měl by se sebou něco dělat,“ hlásí.

Podobné příležitosti rádi využijeme. Jaká je s Černohousem spolupráce? „Než přišel do klubu, tak jsem měl mládež na starosti jako hlavní trenér. Proto nejlépe ocením jeho práci,“ míní Sklenář. „Na děti umí být přísný, ale zároveň si je dokáže získat na svou stranu. Takže je trénink baví a dává jim to, co potřebují,“ oceňuje.

„Je důsledný. Sleduje chování dětí na ledě i mimo něj. Komunikuje se školou. Když někdo nefunguje tak, jak by si paní učitelky představovaly, tak nejde na trénink. Pokud není pořádek v kabině, tak se uklízí. Vážně mi na něm vadí jen těch pět kilo navíc,“ řehtá se.

A ještě je tu jedna zajímavost, podle níž poznáte, že není Černohous žádným trenérským embryem. Vždyť funguje u mužů jako skills coach. „S nimi řešíme individuální dovednosti. Hlavně ty ofenzivní.“

Přes léto pak spolupracuje s borci z NHL i KHL. O jeho pomoc stáli Libor Hájek z New York Rangers či Michal Jordán z Amuru Chabarovsk. Ty obdivují i špunti z přerovského zimáku. Jednou by rádi dosáhli na podobné mety.

Jen si to představte: Stanley Cup ukazují na rodném ledě. A pak se otočí na Černohouse a pronesou: „Díky, trenére!“