Kliknutím zvětšítePředpokládám, že jste bývalí hráči házené?
Přesně tak. My jsme začínali záhy, jako patnáctiletí. To bylo v roce čtyřiadevadesát. Tenkrát chyběli rozhodčí, tak svaz vytvořil projekt, do kterého naverboval mladé kluky. Do kabiny přišel trenér, kdo to chce zkusit, tak jsme se přihlásili. S Václavem jsme začínali nejprve každý s jiným kolegou. Ale oba po roce usoudili, že to není pro ně, tak jsme si v uvozovkách zbyli. Od roku devadesát pět jedeme spolu.
Jaké byly začátky?
Těžké. Když jsme začínali, dostali jste například nominaci do Třeště. Jako nedospělí jsme neměli auto. Takže jsme z Brna odjížděli v šest ráno do Jihlavy, kde jsme přestoupili na jiný autobus, který nás vyhodil na nějakém rozcestí. My potom šlapali šest kilometrů pěšky, abychom tam byli na půl jedenáctou na zápas. A po jednom zápase jsme jeli zpět. Takhle jsme jeli třeba i vícekrát za rok.
Jak jste tohle mohli vydržet?
My jsme do toho byli ohromně zapálení. Snad to nebude znít blbě, ale motivovalo nás i to, že se nám celkem dařilo. Díky tomu jsme potom rychle postupovali. V osmnácti do třetí ligy, v devatenácti do druhé.
Pochopitelná odměna za vaší výdrž. Vzpomenete si na premiéru na nejvyšší úrovni?
Z druhé ligy jsme postupovali v roce 2000. Tehdy vznikala česko-slovenská interliga a my jsme byli v projektu mladých evropských rozhodčích. Proto jsme dostali důvěru, přeskočili českou první ligu a šli hned do interligy. První utkání v ní bylo Zubří - Povážská Bystrica. V Zubří, baště házené. Bylo vyprodáno, patnáct set lidí. To se nedá zapomenout.
A dopadlo pro vás hodnocení dobře?
Naštěstí ano. Měli jsme výhodu, že jsme byli mladí a neokoukaní. V házené, jak je velice kontaktní, je potřeba dělat v zápase hodně rozhodnutí, která jsou dost často výrazně subjektivní. Proto občas bývají v mančaftech určité křivdy, které si nesou s sebou i řadu let a trvá dlouho, než se hrany zase obrousí. A my jsme jako nováčci byli pro ně zpestřením.
První ligový zápas byl vlastně i prvním mezinárodním. Ale kde jste se poprvé představili v evropských pohárech?
Rozhodčími pro Evropu jsme se stali v roce dva tisíce tři. Hned ten rok jsme byli na pohárovém zápase v Lucembursku. O rok později jsme absolvovali i kurs IHF. To bylo poměrně rychle, ale měli jsme výhodu, že se u nás tenkrát konalo mistrovství Evropy juniorek, na kterém se ten kurs dělal. A o rok později jsme již byli nominováni na mistrovství světa juniorek.
Lze vypozorovat rozdíl prestiže rozhodčího u nás a na mezinárodní scéně?
Jak kde. Je to opravdu jenom o tom, kam jedete pískat. Například na Balkáně se dá říct, že tam respekt od diváků není vůbec žádný. Na druhou stranu, když třeba začíná zápas Ligy mistrů v Kielu, kde je vyprodáno celý rok a na každý zápas je tam deset tisíc lidí, vše odstartuje tím, že jako první jdou na hřiště rozhodčí. Hlasatel je představí, vy jste tam sami dva na hřišti a těch deset tisíc lidí srdečně zatleská. A není to jen zdvořilostní gesto, opravdu jde o mohutný potlesk. Oni prostě ctí, že rozhodčí jsou součástí toho zápasu a respektují je. Když tam pak stojíte, tak si říkáte: Pro tohle to dělám.
Nějaká opačná vzpomínka na Balkán by nebyla?
Například jsme řídili kvalifikační utkání Makedonie - Řecko. Že postoupí Makedonci, bylo zřejmé. Ale politicky bylo to utkání hodně exponované a vášně byly hodně rozdmýchané. Před zápasem po technickém mítinku přišla na řadu prohlídka haly, kde bylo vymontováno asi tři sta sedaček. Prý pro fanoušky ultras. To bylo dopoledne. Odpoledne jsme přišli na zápas, a těch sedaček tam chybělo dva tisíce… Mančafty přijížděly na zápas s policejní eskortou, létaly tam kameny. Před zápasem hymny, u té řecké se pochopitelně pískalo. A to tak silně, že neslyšeli začátek vlastní. Takže propískali i svoji hymnu. Ceremoniál skončil, hráči si podávali ruce, svlékali se, a domácí diváci byli v šoku. Zápas nakonec nebyl nijak těžký. Ale když okolo hřiště stojí nějakých sto dvě stě policistů, aby se nedej Bože něco nestalo, tak vám to na klidu nepřidá.
Poslední velkou akcí bylo letošní mistrovství Evropy. Trenér Trtík mi v Bratislavě při jednom z rozhovorů říkal, že jej po návratu k reprezentaci na šampionátu překvapilo, jak se hra zrychlila. Vnímáte to také tak, když jste v tom kolotoči nepřetržitě dvacet let?
Rozhodně. Házená se zrychlila, navíc do ní přibyla síla. Ti hráči na nejvyšší úrovni, to jsou stokiloví řízci. Přitom jsou velmi atletičtí. Nyní jsou nároky na špičkové hráče daleko vyšší. Kdyby na tom nebyli dobře atleticky a koordinačně, na nejvyšší úroveň by se nedostali.
Vyvíjela se i pravidla…
Jistě. Pro mě se házená výrazně změnila pravidlem sedm na šest. Původní záměr byl zcela jiný. To, proč bylo toto pravidlo zavedeno, nemělo mít efekt, že třeba Dánsko vyhraje olympiádu v Riu tím, že hraje celý turnaj v sedmi. Házenou to ohromně změnilo. Podle mého ne k dobrému.
Pojďme k něžnějšímu tématu. Jak se pískají ženy?
Jinak. (směje se) Je však pravdou, že i ženská házená v poslední době ohromně zesílila. Hráčky jsou herně i silově také vyspělejší. Upřímně musím ale říct, že my ženy tak často nepískáme. Když to odhadnu, máme v sezoně tak čtyři pět utkání v interlize, venku ženy nepískáme vůbec.
Ve skupině v Bratislavě řídily jedno utkání českého týmu Francouzky a přišlo mi, že podaly nejlepší výkon v těch našich třech zápasech.
Sestry Bonaventurovy. Jsou to dvojčata, která jsou nejlépe hodnocenou ženskou dvojicí na světě. I proto dostávají příležitost i na mužské scéně, což u ostatních ani nelze.
Jak pracuje evropská komise s rozhodčími? Když se sjedou rozhodčí z různých koutů Evropy a úrovní soutěží, je nutno zřejmě ledasco sjednocovat.
Před letošním šampionátem to bylo speciálnější než jindy. Nejprve jsme měli tři tříhodinové online semináře zaměřené tématicky na konkrétní herní situace. Potom jsme se sjeli do Budapešti, kde jsme měli další dvoudenní seminář.
Máte během mistrovství čas sledovat i český tým? Letos jste třeba působili v maďarské větvi šampionátu, naši hráli v Bratislavě. Fandí rozhodčí těm svým, nebo jsou celou dobu nad věcí?
Samozřejmě to sledujeme a fandíme. Pokaždé jsme v jiných skupinách a v jiných částech pavouka, než by mohli hrát naši. V dobách před covidem, když byl šampionát jen v jedné zemi, jsme se na zápasy naší reprezentace jezdili dívat. Člověk je samozřejmě pyšný, když tam může vidět i náš nároďák. A ještě je to lepší, když se jim daří, jako to bylo letos, nebo v osmnáctém roce v Chorvatsku. To je pak paráda.
Václav Horáček a Jiří Novotný
Vy jste zažili generaci Jíchy, Filipa, Nocara, Kubeše a dalších, nyní nastupují Klíma, Solák, Kašpárek… Je to generace, která může na zmíněné legendy naší házené navázat?
Když odejdou do zahraničí, tak určitě. Pokud by se uspokojili s dominancí v naší lize, nedostanou se na úroveň těch nejlepších. Je to můj názor, nejsem trenér, ale letos jsme byli překvapením. Přišli Vojtěch Patzel, Solák, byli nadšení, byli ohromně motivovaní, soupeři je tolik neznali. Ale teď se dostali na nějakou úroveň, a v naší lize budou stagnovat. Pokud budou odcházet, jako Klíma, Jonáš Patzel a další před nimi, je to cesta, jak se postupně dále zlepšovat.
Zřejmě ale stagnují čeští rozhodčí. V nedávné minulosti jsme měli na mezinárodní scéně více párů, v současnosti držíte prapor pouze vy. Čím to? Opravdu je úroveň našich sudích nižší?
Je nižší. My jsme měli štěstí, že jsme navazovali na dvojici Kohout, Dolejš. Ti patřili svého času mezi top rozhodčí. Navíc mezinárodní rozhodčí, to je v podstatě práce na plný úvazek. A těm klukům, kteří začnou řekněme v pětadvaceti letech řídit v Evropě, do toho postupně přijde rodina, práce… A musí najednou mezi tyto jasné priority někam postavit také házenou. Hromada kluků to potom vzdává a končí.
Držíte jako rozhodčí stavovskou partu, nebo jste rivalové jako týmy na palubovce?
Myslím, že nikdo s nikým nesoupeří. Samozřejmě že jsou kolegové, kteří jsou vám bližší, se kterými si padnete do oka lidsky. Přesto pokud mohu posoudit, jsme v lize i tady u nás regionálně dobré party.
Co čeká vaše případné nástupce v roli házenkářského rozhodčího? Co byste jim doporučil do začátků?
Jenom trpělivost. A píli. Největší problém máme s tím, že mnoho z těch kluků, kteří si to vyzkouší, nevydrží tlak. Zejména u mládežnických kategorií. Vůbec to však není nápor od hráčů nebo trenérů, ale od rodičů. Co se někdy děje okolo hřišť, je až nepěkné. Agresivita roste a odpad těch adeptů je strašně velký. Už ani finance nejsou pro ně motivací. Upřímně. Jak jsme se bavili o našich začátcích. Nedovedu si představit nějakého současného studenta, že v pět ráno bere tašku přes rameno a jede ze Zvonařky někam na Vysočinu, kde si nechá na hřišti nadávat.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
