V dětství se moc neodlišoval. Pochází z Jaroměře, chodil na gymnázium a cvičil v Sokole. Ale pak objevil gymnastiku, školu Československé obce sokolské, což ho posunulo ke sportovní kariéře v armádě. Své působení tam odstartoval v roce 1949, konkrétně v dělostřeleckém učilišti v Hranicích na Moravě. Důvod? Výběr nebyl náhodný, miloval koně.

„Měli jich tam asi šest stovek a museli se projíždět. A protože jsem to uměl, den co den jsem seděl v sedle,“ vyprávěl.

To mu přišlo vhod, když si vybral sport moderní pětiboj. K němu ho přivedl Karel Bártů (otec Jana Bártů, bronzového olympionika z Montrealu 1976).

Když se skákalo přes žebřiňák

Fibiger se brzy zařadil k domácí elitě. V roce 1954 už jako člen ÚDA Praha to dotáhl na mistrovství světa v Budapešti. Ale při tréninkové kolizi mu kůň francouzského jezdce rozsekl holeň a do závodu nemohl nastoupit.

Mimochodem, moderní pětiboj tehdy vypadal jinak. „Trval pět dní, jedna disciplína = jeden den. Náročnější byl i kvůli tomu, že se nejezdil parkur, ale terénní závod na šest kilometrů. Skákalo se i přes žebřiňák, který přitáhli dva voli a stáli tam zapřažení celý závod,“ poznamenal.

„Disciplíny jsem měl vyrovnané. Jen plavání mi moc nesedělo. Dokud se pořadí určovalo součtem umístění, tak to šlo. Jakmile se ale výkony přepočítávaly na čas, ztráty narůstaly. V roce 1956 jsem se snažil o start na OH v Melbourne, ale když jsem přijal funkci náčelníka tělesné přípravy, sport šel stranou,“ zavzpomínal.

Za roky se poznal s řadou slavných sportovců. Rád vzpomíná na Emila Zátopka, s nímž pobýval v kanceláři na strahovských tribunách.

„Potkávali jsme se i na stadionu. Já si dal asi deset čtyřstovek, ale on jich v bagančatech zvládl snad šedesát. V tom byl neskutečný. Když jsme se pak bavili, jaký na to má recept, odpovídal po svém: Hochu, to musíš víc běhat a dát do toho srdce…“

Později se dostal do Alžírska. Tamější východně orientovaná vláda chtěla získat mládež pro sport. Protože měl Ivo Fibiger zkušenosti s organizováním tělovýchovných vystoupení a byl i autorem spartakiádních skladeb, chtěli tam uspořádat něco podobného.

Muslimky v krátkých sukénkách

Pracoval na ministerstvu tělovýchovy a sportu a řídil masová cvičení, která v letech 1965 a 1966 vyvrcholila dvěma „Alžeriádami“. To přinášelo i kuriózní situace.

„Ozývaly se hlasy, že mladé muslimky by měly cvičit zahalené, ale řekl jsem, že musí být v krátkých sukénkách. Tribuny při určitých cvicích hučely,“ usmíval se. „Zásadní problém v tom ale nebyl. Jenže když se změnil režim, byl se cvičením konec.“

Pobyt na severu Afriky mu ale změnil život. V rohu jedné tělocvičny objevil americkou trampolínu, tedy náčiní, které bylo tehdy v Československu neznámé.

„Byl jsem z toho v sedmém nebi. Skákal jsem a hned mě napadlo prosadit je do spartakiádní skladby.“ Trampolíny získaly příznivce. Ivo Fibiger pak dvacet let šéfoval svazu trampolín.

„Byly to pionýrské doby, ale chytlo se to. Časem se vylepšily konstrukce, zdokonalili se i závodníci,“ popisoval sportovní nadšenec, mezi jehož koníčky patří muzicírování a malování obrazů.

Moderní pětiboj stále sleduje. „Dneska je to ale jiný sport. Díky stažení disciplín do jednoho dne se víc přiblížil divákům. Je to větší makačka, i když objemy nejsou takové jako za naší doby.“