V roce 1972 se stal nejmladším mistrem světa ve formuli 1. A byl jím, než ho před třemi lety trumfl Fernando Alonso. Teď dvojnásobnému mistru světa Emersonu Fittipaldimu hrozí, že v tabulkách spadne ještě o příčku níž. „Vypadá to tak, Lewis Hamilton letos odvedl skvělou práci. Podle mě má devadesátiprocentní šanci vyhrát,“ říká jednašedesátiletý Brazilec, který kariéru ve formuli 1 ukončil v roce 1980. Bylo mu 33 let. Teď šéfuje národnímu týmu Brazílie v seriálu A1 Grand Prix.

„Když dosáhnete takových úspěchů v mladém věku, může to na vás působit různě,“ dodává. „Když jste na vrcholu, je jen jedna cesta dál. Dolů!“

A zaslouží si Hamilton to vítězství?

Zaslouží, odváděl nejlepší a nejvyrovnanější výkony. Kamkoliv přijel, jezdil, jako by ve formuli závodil už deset let. Podle mě je to fantastický pilot.

Unese tlak i před posledním závodem v Brazílii?

Ale ano, celý rok to zvládal lépe než kdo jiný. Lépe než Alonso. Právě od něj se podle mě očekává nejvíc, protože je dvojnásobný šampion. A Lewis je teprve na začátku.

Stejná atmosféra kdysi působila i na vás…

Pamatuji si, že bylo obtížné to ustát. Tlak tisku, diváků, rodiny. Myslím, že Lewis na tom bude stejně: když si myslíte, že jste nejlepší, v ten moment začnete prohrávat.

Hamiltonův příchod do formule je ale velkým oživením, ne?

Myslím, že díky němu přitahují závody nové řady fanoušků. Zvlášť v Brazílii, kde je spousta černošských a mulatských fandů motorismu, kteří jsou nadšeni z toho, že by jezdec tmavé pleti mohl šampionát vyhrát.

Vy jste za McLaren také jezdil. Je to stále váš srdeční tým?

Mám ho rád, moc! Jsem velký kamarád s Ronem Denisem (manažer stáje, pozn. red.). Je to jeden z nejlepších týmů vůbec, v celé historii motoristického
sportu.

Jaký je rozdíl mezi formulí teď a v době, kdy jste závodil vy?

Tehdy byla hodně nebezpečná, přesto se strašně moc závodilo. V sedmdesátých letech měli všichni podobná auta, podobné vybavení. Teď je formule
bezpečná a zároveň jsou obrovské rozdíly mezi týmy.

Opravdu je tak bezpečná?

Vždyť poslední smrtelnou nehodu měl Ayrton Senna. Už před dvanácti lety. Když jsem začínal závodit já, vyhlídky na přežití byly sedm ku jedné. Na
začátku roku nás bylo jednadvacet a na jeho konci byli tři mrtví.

Nepřipadá vám formule v poslední době nudná?

Je to vždycky vzrušující podívaná.

I letos, kdy chybí akce, napětí, nepředjíždí se?

Lewis Hamilton předvádí akci, skvělé předjíždění.

Přesto, co byste radil, aby se formule zatraktivnily?

Měly by mít mnohem přísnější pravidla. Počínaje šasi, aerodynamikou až po motory, aby i menší týmy měly šanci na vítězství. Měly by se snížit náklady,
protože teprve pak bude v závodě více týmů, které budou bojovat o triumfy. Teď jsou mezi nimi obrovské rozdíly.

To je ale úplný opak A1, že?

Tam mají všichni stejná auta, stejné šasi, motor. Náš seriál má úplně jinou koncepci.

Má nějaký pilot formule A1 šanci na formuli 1?

Podívejte na Nélsona Piqutea juniora. Navíc od příštího roku dostanou naše stroje 600 koňských sil. Pořád se formuli 1 blížíme.

Má tedy i některý z našich pilotů šanci dostat se až na vrchol?

Ano, určitě. Tomáši Engemu se to povedlo. K Tomášovi mám velký respekt. Je vždycky hodně rychlý v kterémkoliv autě. Jenže někdy nemá pilot šanci být ve správný čas na správném místě. A formule jedna je velice kritická. Mladý jezdec může být nejlepší v zemi i v Evropě. Když ale přijde do špatného
týmu F1 ve špatný čas, spálí svůj potenciál. Až formule ukáže opravdový talent!

Vzpomenete si na svoji první Grand Prix?

Brands Hatch 1970. Na startu jsem se podíval okolo sebe a uvědomil si, že můj hrdina Graham Hill byl ve vedlejším voze. Ale bylo jich tam víc – Jack Brabham, Jackie Stewart, Jacky Ickx, John Surtees.

Co se vám honilo hlavou?

Říkal jsem si: zítra můžu umřít, ale budu v nebi. Nikdy jsem si nepomyslel, že bych mohl být mistrem světa a tohle by mi stačilo.

Kdo byl nejtěžší soupeř?

V sedmdesátých letech jsem jezdil proti těm nejrychlejším pilotům světa, Niki Lauda ale patřil k nejobávanějším soupeřům. V začátku své kariéry jsem měl to štěstí, že jsem mohl závodit proti těm, které já nazývám legendami formule 1. Jack Stewart, Graham Hill, bratři Rodriguezové. Závodil jsem vlastně se třemi generacemi. Ale Niki byl určitě tím nejlepším!

Který moment ve vaší kariéře byl nejtěžší?

V roce 1996 na International Speedway při závodech Champ Car, kdy jsem boural. To bylo nejhorší! Zlámal jsem si záda a krk.

Proto jste skončil se závoděním?

Měl jsem stejně v plánu odejít dva závody poté. Ale tohle bylo znamení.

Jenže do kokpitu jste se ještě vrátil…

To jo, v roce 2005 při Grand Prix Masters. Ale to byla spíše zábava.

Takže po devíti letech bez adrenalinu jste si to opět užíval?

Moc. Užívali jsme si všichni bývalí závodníci. Ian Lammers, Nigel Mansell…

A už vás závodní kokpit neláká?

Tu sérii zrušili. Kdyby byla obnovena, asi bych se vrátil. Pořád miluju řízení aut.

Mimochodem, těch máte doma kolik?

Myslíte osobních, nebo závodních?

Dohromady.

Mám sběratelské kousky, kolekci džípů. Mám i nějaká osobní, závoďáky z Indianapolis. Jo a taky starý armádní hummer. Nikdy jsem to ale nepočítal. Myslím tak dvacet pětadvacet vozů.

Otec byl závodníkem, dokonce i vaše matka jezdila v soutěžním voze. Měl jste jinou možnost než následovat rodinnou tradici?

Můj otec byl navíc motoristickým novinářem, takže doma vždycky byly všude fotky a knížky o závodech. Už jako malý kluk jsem auta miloval. A miluju je doteď. Závodění je celý můj život. A tradice pokračuje. Mám tady s sebou sedmiměsíčního syna, o víkendu ho taky poprvé posadím do kokpitu.