K reprezentaci Singapuru se připojil finský trenér, národní tým dokonce pár týdnů trénoval s elitními ligovými týmy severské země. „Pomohlo nám, že jsme se mohli učit v zemi mistrů světa,“ říká útočník Syazni Ramlee.

Vše směřovalo k hlavnímu cíli. Dostat se při páté účasti na mistrovství světa jinam, než na poslední místo. V základní skupině Singapurci slavili druhou výhru v historii, když porazili Japonce. Remizovali s Kanadou. Další tři prohry je však odsoudily opět na chvost.

Právě Ramlee, který se účastní čtvrtého mistrovství, však vnímá pokroky. „Jsme lepší, ale stále před sebou máme dlouhou cestu. Florbal se ale zvedá. Máme hodně mladých hráčů, vznikají nové týmy. Budoucnost vypadá dobře,“ věří Ramlee.

Jazyková bariéra

Cestu nahoru si hledají také Thajci, kteří se musejí prát s mnoha potížemi. Mužstvo se potká jen jednou za rok, a v zemi navíc neexistuje žádná soutěž. „Jediný tým je ten národní,“ říká trenér Kenneth Koh, který pochází ze Singapuru, což byl na star-tu angažmá také problém.

Infografika

A stejný potkal i některé hráče. Národní tým totiž tvoří vyslanci z Thajska a Evropy. Zatímco domácí borci neovládají angličtinu, další se nedomluví thajsky, což byl právě i případ trenéra. „Jazyk jsem se naučil a kluci, kteří umí oba dva, překládají. Mužstvo se prakticky tři roky nezměnilo, utvořila se chemie,“ libuje si Koh.

Vyslanci asijské země každopádně mají výraznou podporu od státu i štědrého sponzora. A florbal se pomalu dostává do povědomí lidí. „Je to rychlý a zábavný sport. V televizi už jsou zápasy, média se mu věnují. Začíná nabírat na síle,“ myslí si Koh.

Čeští průkopníci

Mezi šestnáctku týmů na mistrovství světa by se v budoucnu rádi prosadili florbalisté z Nového Zélandu, které od roku 2016 vede Čech Pavol Nekl. „Dělal jsem víkendový kemp pro děti. Líbilo se jim, jak florbal dělám a jsem do něj zapálený, tak mi nabídli post reprezentačního trenéra,“ vypráví muž, který na ostrovech žije už pět let.

Především ragbisté, ale i další reprezentanti Nového Zélandu, jsou proslulí tradičním bojovým tancem haka, který provádějí před zápasy. Týká se to i florbalistů? „Pro náš sport se to nehodí. Nehrají ho stodvacetikiloví řízci, takže by to vypadalo spíš komicky,“ směje se.

O florbalový rozvoj se v zahraničí stará také Michael Blažík, který před dvěma roky zakotvil v Číně. „Florbal tam má velký potenciál. Angažuji se na svazu, zakládáme ligy a kluby, školíme trenéry,“ popisuje.

Dá se tedy říct, že Čech položil základy čínského vrcholového florbalu? „Takhle bych to neřekl, zní to neskromně,“ směje se.

„Určitou měrou jsem k tomu ale asi přispěl. Když jsem přijel, tak v mládeži neměli brankáře. Jenom dítě s hokejkou stálo v bráně. Tlačil jsem, aby se hrálo s gólmany a teď už je to standard, tak za to bych si kredit mohl připsat,“ dodává s úsměvem.