V roce 2007 jste skončila sedmá na evropském šampionátu. Neměly vás sedmičky dovést k větším úspěchům?

O medaili jsem slyšela od juniorského věku. Minimálně na bradlech jsem na ni měla. Kdykoli jsem nejela na mistrovství Evropy, hlav-ně z důvodu zranění, třetí místo brala soupeřka za znám-ku, jakou jsem dostávala. Mrzí mě, že jsem ji nezískala.

Jak se vrací gymnastka po zranění?

Návrat je o hlavě. Doba, kdy sportovec nemůže trénovat, je těžká. Nejhorší bylo, když jsem si přetrhla vazy v koleni. Trvalo mi rok, než jsem se vrátila na nějakou úroveň. Jen berle, rehabilitace… A tělo se změnilo. Bylo mi právě osmnáct.

Cítila jste důvěru?

Jak od koho. Všichni mě měli zaškatulkovanou jako hubenou a precizní gymnastku a najednou jsem na bradlech nebyla schopná udělat téměř nic. Přibrala jsem a musela s tělem začít pracovat jinak. Jela jsem na mistrovství světa pomoci českému týmu. Očistec…

Kristýna Pálešová

Narodila se 22. února 1991 v Ivančicích. Sportovní gymnastka Sokola Brno zazářila na mistrovství Evropy 2007 v Amsterdamu, kde vybojovala sedmé místo ve čtyřboji. Může se pyšnit dvěma účastmi na olympijských hrách. V Pekingu 2008 postoupila do finále, v němž brala jednadvacátou příčku. V Londýně 2012 skončila sedmačtyřicátá.
V roce 2015 nedostala šanci bojovat o třetí účast pod pěti kruhy. V následující sezoně ukončila kariéru.

Vyprávějte…

Místo toho, abych slyšela, že je sestava super, vždyť jsem byla rok mimo, zeptala se mě paní rozhodčí, jestli budu dělat jednoduchý seskok z bradel. Tenkrát jsem jedinkrát zapochybovala o návratu. A nakonec jsem měla nejvyšší známku z celého družstva.

Četl jsem, že gymnastka holčička má jiný odpor vzduchu. Žena nikdy nezacvičí tak dobře.

Musela jsem se znovu naučit pracovat s tělem. A na každý druhý prvek jít vlastně jinak, rozdílně do něj vložit energii. Bylo třeba na-jít co nejpříjemnější cestu.

Nenapadlo vás, že máte špatné tělo?

To si řekne téměř každá gymnastka. A okolí nepomáhá. Slýcháte: jsi tlustá. Už nebudeš tak dobrá…

A teď mi řekněte, jak chcete pozitivně hovořit o gymnastice?

Snadno, jsem přesvědčená, že se dají gymnastky vychovávat jiným stylem. Příkladem nám může být Holandsko. Všechny holky, co byly na olympiádě v Riu, dokonce i vítězku na kladině Sanne Weversovou, jsem dříve porážela. A najednou vyhrává medaile a my nemáme na akci ani svou zástupkyni. To je k zamyšlení.

Rozhodně. Kdy nám ujel vlak?

V Holandsku byli schopni změnit myšlení, kulturu tréninku. A mají holky se stejnými předpoklady jako my Češky. Nejde o Rusky, Američanky ani Číňanky… Které mají jiný somatotyp těl. Dril musí být, ale v lidštější podobě.

Češky ale prý studují a trénují a zástupkyně velmocí pouze cvičí…

To je předsudek. Znám Belgičanku, která byla na třech olympiádách a studovala architekturu. Chce to, aby se gymnastce ve věku, kdy je dospělá a touží si rozhodovat o svém životě, věřilo. Přišla přeci do tělocvičny a asi k tomu má nějaký důvod. Je připravená něčeho dosáhnout. Důvěra u nás bohužel často schází.

Pro většinu sportovců je olympiáda vrcholem. I pro vás?

Ano. Výsledky z Pekingu řadím nejvýš jak patnácté místo na bradlech, tak finále ve víceboji. V Londýně jsem se zase vracela po zranění. Sice jsem pokazila kvalifikaci, ale jinak jsem byla spokojená.

Zmíníte největší zážitek?

Sice to říká každý, nejhezčí je ale potkávat sportovce z jiných odvětví.

A hovoří se i o vagonech rozdaných prezervativů…

Mně se do ruky žádné prezervativy nedostaly. Gymnastky je asi nefasovaly (směje se). Z Pekingu mám ale fotku s Nadalem. Postoupila jsem do finále víceboje a druhý den o tom v novinách vyšel malý článek s titulkem Pálešová uhnala Nadala. To jsem se nasmála.

Na třetí cestu pod pět kruhů jste se nevydala a neměla šanci o ni ani usilovat. Už jste překousla křivdu?

Křivdu? Bylo mi to spíš líto. Nemusíte mi věřit, nemyslela jsem ale na sebe, chtěla jsem pomoci Česku k místu na olympiádě. Nešlo o to, abych do Ria odcestovala já. Svaz ale na mistrovství světa, odkud se dalo kvalifikovat, poslal tři mladé a nezkušené gymnastky, které až na jednu neměly reálnou šanci. A tlak na ni samozřejmě dolehl. Což se dalo čekat. Já už jsem něco odzávodila. Kousla bych se a snažila se ji podpořit.

V roce 2016 jste se loučila s kariérou. Vybavíte si pocity posledního závodu?

V podstatě jsem byla donucená skončit kvůli zdravotnímu stavu. Koleno už nebylo v takovém stavu, abych mohla závodit. Cítila jsem smutek i úlevu. Těšila jsem se na život bez brzkého vstávání, s jistotou, že musím jít trénovat.

Co přivábilo děvče z Ivančic do Prahy?

Ještě když jsem dělala vrcholově gymnastiku, začala jsem v Praze studovat management a našla si zde partnera.

Jsou v něčem jiní muži z Prahy?

Lidi tu jsou obecně víc otrkaní. Mají vyšší sebevědomí. Nevidím na tom ale nic špatného.

A prostředí je méně osobní…

To mi vyhovovalo. V Brně jsem se pořád s někým potkávala. V Praze, pokud nechci, nepřijdu s nikým do styku. Bydlíme v Ruzyni, což je vlastně vesnice ve městě. Vyjdu si v teplácích a nikdo mě nesoudí. Jediné, co mi chybí, je rodina a kamarádi.

Bez gymnastiky jste také dlouho nezůstala…

Po skončení vrcholové kariéry jsem si chtěla dát pauzu. I když jsem se nesnažila, moje kroky se k ní stočily. S dobřichovickým klubem jsme se dohodli na spolupráci. Je tam menší, ale hrozně hezky zařízená tělocvična. Jednou týdně tam dělám, řekněme supervizi.

To asi nebude na uživení se?

Ne, občas hraji akrobatické divadlo s Losers Cirque Company. Připravuji tréninky pro lidi, co se chtějí udržet v kondici a rozjíždím vlastní značku gymnastických dresů. Přítel je florbalový kouč, u něj v týmu vedu pohybovou průpravu dětí.

Máte chuť výrazněji pomoci sportovní gymnastice?

Seznámila jsem se s prostředím florbalu, které je mimořádně inspirativní. Z nuly se vydrápal na výsluní. Je populární a každé druhé dítě běhá s florbalkou. Nám chybí marketing. Musíme dostat gymnastiku do médií. Je třeba angažovat zkušeného člověka. Já ráda pomůžu, musí ale jít o protřelého píáristu.