Jenže o dva a půl měsíce později jí zazvoní telefon. Trenér jásá: „Máme divokou kartu. Jedeme na olympiádu!"

Adélo, co jste cítila po porážce od Grimanové?
Byla jsem skleslá. Každá zmínka o olympiádě mě popuzovala.

Vyčítala jste si něco?
Některé okamžiky rozhodujícího zápasu. V přípravě jsme nic nezanedbali, trénovala jsem naplno. Absolvovali jsme tolik soustředění, na kolik jsme měli.

Proslýchalo se, že koketujete s myšlenkou startu v MMA.
Byla jsem vážně zklamaná. Jsem exhibicionistka. Na MMA chodí plné haly. Asi za dva dny jsem myšlenku zapudila. Pokazila bych si styl.

Co jste od kvalifikace dělala?
Snažila jsem si vyčistit hlavu na dovolené v Barceloně a po měsíci se připojila k tréninkové skupině.

Věřila jste, že by to ještě mohlo vyjít?
Maličko. Divokou kartu dostávají většinou státy, ze kterých se nikdo nekvalifikoval. Čekala jsem, že pokud ji obdrží někdo z Čechů, půjde o Artura Omarova, který měl lepší výsledky.

Kdy a kde jste se o divoké kartě dozvěděla?
Druhý den na soustředění v Madridu. Ležela jsem na pokoji, koukala na americký fantasy seriál Hra o trůny, když mi zazvonil telefon. A v něm se ozval trenér.

Co říkal?
Ať si rychle sednu. Odpověděla jsem, že ležím. A on, že jedeme. Vůbec jsem nechápala kam.

Uvěřila jste hned?
Dlouho ne. Zápasníci jsou veselá parta. Volala jsem proto na svaz, jestli si ze mě nedělají srandu. Pořád jsem chtěla vidět oficiální mail.

Za jak dlouho přišel?
Nikdy nepřišel. Už jsem ale klidná. Na stránkách asociace je o mé nominaci zmínka.

Spočítala jste gratulace?
Ani v nejmenším. Překvapilo mě, kolik jich bylo. Děkuji!

Vážíte si nějaké nepatrně více?
Samozřejmě té od trenéra a rodiny. Gratulovala mně třeba i biatlonistka Eva Puskarčíková, se kterou studujeme stejný obor na vysoké škole a já jí občas pomáhala se zápasem.

Zaznamenala jste názor, že jste si Rio nevybojovala a tudíž na olympiádě nemáte co pohledávat?
Vím, že jsou lidé s podobným názorem. Do očí mně ho ale nikdo neřekl.

Co byste jim vzkázala?
Přej a bude ti přáno. Možná budu vypadat divně. Všem svým soupeřkám jsem nominaci do Ria přála. Když se kvalifikovaly moje tréninkové partnerky z Polska, brečela jsem radostí.

Program přípravy se asi hodně změnil?
Mám měsíc na to dostat se do formy. Trénujeme třikrát denně. Ladíme kondici i techniku.

Prý se těšíte na shazování?
To jsem řekla s nadsázkou. Nikdo se netěší na shazování. Pro olympiádu ale udělám cokoli. Čeká na mě 5,5 kilogramu.

Jak se jich chcete zbavit?
Hlavně postupně. Jednou jsem shodila za dva dny pět kilo. Což nechci opakovat. Upravila jsem stravu. Už žádné steaky, budu jíst saláty, brokolici, špenát…

Olympiáda bohužel není jen o sportu. Bojíte se viru zika?
Táta je veterinář. Diskutovali jsme o tom. Nemám se bát, je jak chřipka a očkování proti ní stejně neexistuje. Jiné by bylo, pokud bych se chystala letos otěhotnět. (směje se)

Nestraší vás kriminalita, teroristé?
Budeme jistě dobře hlídaní. Kamarádi mně radí, abych si vzala sprej proti komárům a antikoncepci. Věřím, že dobře. (směje se)

Na co se nejvíc těšíte?
Na atmosféru. Byla jsem na Evropských hrách a byly úžasné. Jen škoda, že se nezúčastním slavnostního zahájení. Na zakončení ale budu a snad v dobré náladě.

Ne devátá, jako na světovém šampionátu?
Proč ne. Na olympiádě nás bude jen šestnáct, což je zhruba polovina než na mistrovství světa. Zase ale ty nejlepší. Favoritka je jasná, Mongolka Sorondzonboldyna Batcecegová.

Kterou už jste porazila…
Vyznávám divoký styl. Mou největší zbraní je moment překvapení. (úsměv) Taky umím rychle prohrát.

Jediná česká zápasnice v Riu. Cítíte zodpovědnost?
Tak jsem neuvažovala. Ani jste mi to neměl říkat. Teď se začnu bát. (směje se)