Na trati, kde voda protékala na tu dobu nezvyklými umělými břehy, na něj zbylo až osmé místo. „Řeka byla spoutaná a pulzovala, a na to jsme nebyli zvyklí,“ řekl pro Deník pětasedmdesátiletý bývalý slavný závodník, jemuž se mezi vodáky říká Kula.

Popíšete pulzující vodu?
Týkalo se třeba míst, kde jste čekal protiproud, ale byl tam koláč a odvezlo vás to někam jinam. V tom jsme tápali, ale když vezmu všechno kolem a kolem, tak osmé místo na olympiádě není zase tak špatné…

Kanoistky obhájily titul mistryň světa, hlídka kajakářů dojela čtvrtá.
Zlatá obhajoba české hlídky. Kanoistky jsou ve slalomu opět mistryněmi světa

Existovala možnost přípravy na nové trati?
V jednasedmdesátém roce se reprezentace nezúčastnila předolympijského závodu. U nás totiž převládal názor, že jsme světové jedničky a s umělou dráhou nebudeme mít žádný problém. Startovali tam ale východní Němci. Sice dostali nakládačku, ale jejich štáb si tam všechno natočil a ve Cvikově do jara postavili zmenšenou kopii Eiskanalu. Tam to pak hoblovali, zvykali si na jinak proudící vodu a vyplatilo se jim to. Na olympiádě shrábli všechny čtyři zlaté medaile.

Jaká byla vaše příprava?
Minimálně dva týdny jsme byli na předolympijském soustředění na Štrbském Plese, kde jsme místo na divoké vodě jezdili na rybníku. Měli jsme tam upevněné branky a klouzali mezi mini. Byli jsme ale obklopeni skupinou lékařů, kteří nás testovali. Důvodem bylo nabrání červených krvinek ve vysokohorském prostředí. Na Augsburský kanál jsme se dostali až čtyři měsíce před olympiádou. Východní Němci nás pak na svou slalomovou trať párkrát milostivě pustili, ale bylo to málo. Všichni jsme se v Augsburgu trápili a marně hledali recept, jak to sjet.

Vojtěch Heger při světovém poháru v Troji.
Kanoista Heger má bronz z třiadvacítky, v Augsburgu by ho potěšilo finále

Jaké to mělo důsledky po návratu z olympiády?
V novinách se o nás psalo jako o neúspěšném sportu. Místo nás přišli do sportovního centra mladší vodáci, ale po roce jsme byli zase zpátky. Bylo to smutné, ale taková byla realita. Šlo jen o jeden výpadek. Po Augsburgu medailové úspěchy znovu pokračovaly.

Jak se za padesát let vodní slalom změnil?
Teď se ubírá jiným směrem. Lodě jsou lehčí a jízda trvá kolem stovky vteřin. Za našich časů nebyly nic zvláštního pětiminutové jízdy.

Zavítáte se podívat třeba na závody světového poháru do Troje?
Kdepak. Kolem závodů se už nemotám. Jsem důchodce a většinou se válím na chatě nad soutokem Tiché a Divoké Orlice. Na slalom se rád podívám v televizi, ale vím o něm jen to, co tam říkají. V kontaktu jsem se svými vrstevníky. Scházíme se šestičlenná parta při otvírání a zavírání vody nebo při oslavách narozenin.

Tereza Fišerová při fotografování pro Deník v Praze.
Kros na vodě? Někdy teče krev. Díky fotbalu se střetů nebojím, říká Fišerová

Přijedete se po půl století podívat do Augsburgu?
Stejně jako všichni pamětníci jsem dostal pozvání, ale omluvil jsem se. Nechtěl jsem, aby ze mě byla atrakce a vodili mě jako medvěda po pouti… (směje se) Navíc mám za sebou předoperační vyšetření, čeká mě výměna kyčle. Českému týmu budu fandit u obrazovky.

Usednete ještě někdy do kánoe a vyrazíte na Orlici?
To už ne. Naposledy jsem se svezl se sousedem asi před třemi roky, když jsme si zajeli na pivo. Je to kvůli té noze. Do lodi ji už prostě nesrovnám.