Cesta ke zlatu ve francouzském Pau nebyla pro pokračovatelku slavného rodu přímá. „Je to spíš náhoda, že jsem skončila u vodního slalomu. Oba starší sourozenci nepádlují a mě taky netáhl,“ začala vyprávění 21letá slalomářka.

„Nejvíc se mi líbilo ježdění na koni. To mě chytlo a baví mě pořád. Ale asi ve dvanácti mě naši vzali na jedny závody a bylo rozhodnuto. Možná i proto, že jsem měla kolem sebe spoustu vrstevníků, kteří u koní nebyli,“ líčí Amálie.

Po celé dětství vnímala úspěchy tety, ovšem při rozhodování o volbě sportu ji neovlivňovaly. „Když něco vyhrála, byli jsme z toho nadšení, ale osobně se mě to příliš nedotýkalo. Šla jsem si svou cestou,“ pokračuje členka USK Praha.

Teta připíjela šampaňským 

Co však už nějaký čas registruje, je srovnávání s tetou. „Tomu se člověk nevyhne,“ usmívá se. „Každý se mě na ni ptá, ale těžko se o tom dá víc vyprávět,“ přemítá pokračovatelka rodinné tradice. Teta ji po sobotním vítězství potěšila gratulací. „Doma závod poctivě sledovali. Poslala mi fotku, jak si na mou počest připíjejí šampaňským.“

Před Pau byla Amálie trochu nesvá, ale postup do finále ji uklidnil. „Nejhorší by bylo se s výsledkem smířit. Řekla jsem si, teď by sis měla pěkně zazávodit. Dokázala jsem se koncentrovat a vyšlo to,“ vykládá.

Právě soustředění na výkon je její silnou stránkou. Poslední rok na něm intenzívně pracuje. „Díky koncentračním cvičením jsem si vybudovala schopnost soustředit se na jízdu. Pomohly mi ke zlatu, ale velkou zásluhu na něm má pochopitelně i můj trenér,“ zmiňuje Michala Buchtela.

Těsně po jízdě jí triumf nedocházel. Jak prvenství vnímá s odstupem? „Nejvíc si vzpomínám na pocit štěstí. Ohromila jsem hlavně sama sebe,“ culí se.

Vyhrávat často není normální

„Hrozně ráda se k závodu vracím a dívám se na video, jak výhru prožívám… Původně jsem si myslela, že můj čas by mi mohl stačit na nějakou placku. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla být nejlepší,“ pokyvuje hlavou. Amálie si na sebe možná upletla bič. Od Pau se od ní budou vyžadovat medaile i při dalších startech.

„V tomto směru jsem poučená. V šestnácti jsem z juniorské Evropy přivezla zlato a docela mě vyřadilo z provozu. Myslela jsem si, že v tom budu pokračovat, ale to se nestalo. Teď musím k úspěchu přistupovat jinak. Vyhrávat jako na běžícím pásu není normální,“ dodává.

Zlatá medaile je nejhezčí. To víme všichni, smála se teta
Zná ji od malička, a tak má Štěpánka Hilgertová o své neteři Amálii docela dobrý přehled. Z jejího kajakářského titulu se žena, která dlouhá léta vévodila vodnímu slalomu, upřímně raduje. „Samozřejmě Amálce moc fandím. Dlouho ji sleduju a vím, jak ke sportu přistupuje. Teď mám ohromnou radost, že jí to takhle krásně vyšlo,“ vyprávěla sedminásobná mistryně světa.

Nervozitu si podle ní vybrala v nominačních závodech, kde jí to dlouho nevycházelo podle představ. „O reprezentační sezoně rozhodla až v posledním (čtvrtém) závodě. Spadlo z ní napětí a na šampionátu dokázala stupňovat výkon od kvalifikace až po finále,“ podotkla Štěpánka Hilgertová.

Trochu jí zatrnulo v semifinále, kdy po čisté jízdě začaly před Amálii skákat kajakářky s rychlejšími časy. „Naštěstí to na finálovou desítku stačilo, a když jsem viděla její složení, problesklo mi hlavou, že by mohla mít medaili. Určitě by brala každou, ale ta zlatá je nejhezčí. To víme všichni,“ smála se olympijská vítězka.