Nyní pro osmadvacetiletého kanoistu začíná volnější období. „Budu si trénovat podle libosti. Když se budu cítit na běh, půjdu si zaběhat, když budu mít chuť jít na vodu, vytáhnu kanoi. Nebo si sednu na kolo, projedu se podél Labe po cyklostezce a při tom se podívám, jak jezdí mladí vodáci. Do ostřejší přípravy naskočím až v lednu,“ plánuje.

S Malou mořskou vílou se nepotkal

S odpočinkovou poolympijskou sezonou ovšem nepočítá. „Když už trénuju, nechci se ze závodů vracet bez medailí. Být na stupních vítězů je pro mě ohromný motor, a to já potřebuju. Nedokážu dělat něco na půl plynu. Buďto pořádně, anebo vůbec,“ má jasno.

Po skončení šampionátu se z Kodaně hned nevrátil domů, ale s několika nymburskými kamarády pár dnů brouzdali městem. „V Kodani jsem nikdy nebyl, a tak jsem si ji chtěl prohlédnout. Bylo to moc příjemný, jezdili jsme na kolech a byla to i trochu gastroturistika,“ usmívá se.

„I když je to prý pro návštěvníky dánské metropole povinnost, na sochu Malé mořské víly jsme se podívat nebyli. Vyfotila ji manželka, která se byla v Kodani podívat s mojí mamkou na finále, a vracely se hned po závodech. Viděli jsme jiné památky. Prodloužení pobytu se nabízelo, protože nikde se šampionát nekoná ve velkém městě,“ pochvaluje si.

Scheibnera by měl porážet

Na šampionátu věřil, že by mohl vyhrát oblíbenou pětistovku. Jenže triumf mu vyfoukl (i na kilometru) Němec Conrad Scheibner. „Nevyvaroval jsem se menších chyb. Nebýt toho, mohl jsem dvakrát vyhrát,“ připouští, že v úvahu připadalo i zlato na olympijské disciplíně, v níž skončil v Tokiu pátý.

„Na druhou stranu musím být spokojený. Nikdo mi v Kodani výrazně neujel. A byl jsem lepší než brácha na šampionátu do 23 let,“ připomíná závodník dva bronzy mladšího sourozence Petra, s nímž na olympiádě závodil v deblu.

K čerstvému dvojnásobnému mistru světa dodal: „Měl bych ho porážet. Nechci si připouštět, že mi ve Scheibnerovi vyrostl další soupeř. Doufám, že mu Kodaň při nejbližší příležitosti oplatím,“ přemítá Martin Fuksa.

Olympijská medaile byla největším cílem

Za sezonou, kterou začal na jaře dvěma tituly mistra Evropy, se nechce příliš ohlížet. „Většinou žiju současností nebo budoucností… Ale když to chcete slyšet, tak dopadla dobře. Jsem rád, že jsem si po olympiádě mohl – ne spravit chuť – ale na světovém šampionátu ukázat, že to ve mně pořád je,“ vrací se ke Kodani.

„Ovšem nemá cenu si něco nalhávat. Největším cílem byla olympijská medaile, a ta necinkla. Kodaňská stříbra mě však motivují do další práce a počítám s určitými změnami v tréninku,“ míní rodák z Nymburka.

Co se týká startů na C2 s Petrem, ještě se o další sezoně nebavili. „Když jsme to zkusili v Tokiu, budeme se snažit dostat i na další olympiádu. Ale ohledně příštího roku jsme ještě neměli schůzi,“ zmiňuje rodinný Fuksa team, do nějž patří v rolích trenérů i otec Petr a děda a Josef.