Nedávno oslavila padesátiny - LUDMILA JELÍNKOVÁ - které nikdo neřekne jinak než Lída. Do podvědomí veřejnosti se zapsala 3. srpna 1988. Ve 4.25 britského času na Shakespearově pláži v Doveru vstoupila do vody a po 10 hodinách a 28 minutách se vynořila nedaleko mysu Griz Nez na francouzském pobřeží u města Calais. Ano, Lída Jelínková přeplavala jako první žena z vnitrozemského státu kanál La Manche.

Misto ideálních třiatřiceti kilometrů jich byla proudy Atlantického oceánu donucena uplavat dvaačtyřicet. „Horolezci mají svůj Mount Everest, tím plaveckým je Lamanšský kanál,“ říká sportovní legenda. Maminka dvou dospělých synů si v současnosti nejvíce užívá malého synovce. Ze sportovních aktivit si oblíbila turistiku a jízdu na kole. Sem tam si ještě zaplave.

Původem jste bazénový plavec, dokonce s tituly MČR a účastí v reprezentaci ČSSR. Jak jste se dostala k dálkovému plavání?

Poměrně brzo jsem měla rodinu, na starosti domácnost, a tak jsem přestala plavat. Na mateřské dovolené jsem si zahrávala s myšlenkou svůj sport úplně neopustit. Cítila jsem, že ještě mám v sobě velký plavecký potenciál. Oslovila jsem proto známé z okruhu dálkového plavání a po šesti letech se vrátila do vody.

Na dálkové plavání jste se vrhla v pětadvaceti, ovšem kanál La Manche jste zdolala v necelých jedenatřiceti letech. Jak se vyvíjela vaše kariéra mezi tímto obdobím?

Stala jsem se dálkovým plavcem na závodní úrovni. Začala jsem trénovat, navíc se mi dařilo skloubit rodinu se sportem. Velký podíl na tom mají moji i manželovi rodiče, kteří byli ochotni hlídat kluky.

Nápad vydat se přes kanál La Manche ve vás jistě neuzrál ze dne na den. Kdy se zrodila tato odvážná myšlenka?

Přeplavat Lamanšský kanál nebyl nápad můj, ale mého kolegy, nadšence Michala Štěrby. Ten jednoho dne zamnou přišel a řekl, že mám na překonání kanálu La Manche a že bych to měla zkusit. Zpočátku jsem na něj, jako matka dvou dětí vyjeveně koukala, ovšem pak jsem na smělou nabídku kývla. To se psal rok 1986.

Tento krok musel odstartovat seriál změn ve vašem životě, protože pokořit magickou úžinu není jednoduchá záležitost. Ba naopak, v tu dobu se jednalo v některých případech o nadlidský úkol…

Nejdříve vznikl takový náš malý organizační výbor. Další věc, kterou jsem musela udělat, byla změna zaměstnání. Z Tesly Pardubice jsem přešla do VCHZ Pardubice, tedy podniku, za který jsem plavala. Měla jsem tam lepší podmínky na přípravu. Té jsem podřídila také soukromý život. Od roku 1987 jsem tvrdě trénovala a kromě domácích absolvovala rovněž zahraniční závody.

Česká republika nemá moře. Jaké byly vaše možnosti připravovat se ve slané vodě, která je úplně jiná než sladká…

To byl problém. Když jsem byla malá, tak jsme nikdy nebyli u moře. Kvůli přeplavání kanálu jsem se vydala s rodinou na dovolenou k Baltu do NDR. A to vyloženě jen kvůli té studené vodě, protože do slanosti Atlantického oceánu měla daleko. Menší generálkou na přeplavání kanálu byla moje závodní premiéra v moři v roce 1987. To jsem se zúčastnila tradiční akce Capri - Neapol ve Středozemním moři. Poprvé jsem si vyzkoušela, jak se má člověk chovat ve vlnách a co s ním dělá slaná voda.

Při popisování vaší přípravy na těžkou zkoušku sil se zdá být až skoro neuvěřitelné, že jste zaplavala na tu dobu famózní čas o hodnotě 10 hodin a 28 minut. Což byl nový československý rekord…

Musím přiznat, že mě vůbec nešlo o čas, ale pouze o to kanál přeplavat. Hlavou se mi honily myšlenky, co v případě neúspěchu. Proto moje motivace byla několikanásobná. Celá čtyřčlenná parta se dostala do Velké Británie pouze za cenu devizového příslibu. Navíc hrozně nerada prohrávám. A také ta obava, jak bych vypadala před přáteli na místě i v republice. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale je možné, že by mi druhou šanci nedovolili ani představitelé tehdejšího režimu. A kdyby ano, tak možnost sehnat další finance se jevila jako nepravděpodobná. Prostě jsem musela ten kanál přeplavat. O to víc mě hřál úspěch.

Lamanšský průliv má stejně jako ostatní kanály svá specifika. Člověk nemůže kdykoliv přijet do Doveru, skočit do vody a plavat…

Ano, záleží totiž hodně na počasí. My jsme nemohli jako Američané celé léto čekat na nejlepší okamžik. V Anglii jsme pobývali delší dobu, než jsme museli. S tím souvisel úbytek peněz i zásob potravin. Navíc pilot, který mě doprovázel, měl za tři dny navigovat dalšího plavce. Za každou cenu jsem musela jít do akce a plavala jsem ve velmi nevhodných podmínkách.To znamená v období vysokých přílivů a odlivů. Lodivod Brickell dokonce nechtěl jet, pokus mu doporučil až pilot Dixon, který mě viděl při tréninku.

Jednou ze zvláštností Lamanšského průlivu je vámi již zmíněné rychlé střídání přílivu a odlivu. S tím souvisejí i velké mořské proudy…

Opravdu v Atlantickém oceánu je chvíli příliv a za chvíli zase odliv. K tomu se váže jedna humorná příhoda. Já, jako neznalec tamních vod, jsem si po příjezdu chtěla zatrénovat. Odložila jsem si šaty vysoko k podezdívce a když jsem po chvíli vykoukla z vody, věci se málem koupaly. Když dochází k přílivu nebo odlivu tak jsou vlny prudké a rychlé. Tím pádem to plavce všelijak zahání. To jsem si na vlastní kůži zažila pět kilometrů před cílem. Obávaný mořský proud Tidal zaúřadoval. Silou 1,5 m/sec si se mnou pohrávál jako s plastovým kelímkem a já s ním bojovala přes tři hodiny.

Otevřené moře „slibuje“ mnoho nebezpečí. S jakými nástrahami se lze setkat v Atlantickém oceánu?

Před odjezdem na ostrovy mě strašili tím, že v oceánu bude špinavá voda. Tak já trénovala v Labi v Pardubicích, které bylo před dvaceti lety silně znečištěné. V Anglii jsem však zjistila, že je voda čistá. Další nebezpečí skýtají medúzy a také řasy. Díky upozornění z lodi jsem se do nich nezamotala, protože sama bych se z té řasové oblasti nedostala. Velkým problémem pro plavce je také námořní doprava. Doprovodná loď má za úkol hlásit, že vede plavce a musí se navzájem vyhýbat s trajekty.

Do roku 1998 kromě vás, Jana Nováka a již zesnulého Františka Venclovského nikdo kanál nepokořil. Potom se s českými plavci roztrhl pytel. Čím si vysvětlujete, že na seznam přibylo deset borců?

Určitě se zlepšily podmínky. Také za mé éry by byl zájem vydat se pokořit plavecký Mount Everest, jenže otázka financí byla rozhodující. Od tehdejšího ČSTV se nedal čekat příspěvek, jednalo se o vyloženě soukromou akci. Také teď jde o nákladnou záležitost, ovšem v dnešní době můžete nahlas vyslovit slovo sponzor. Současní kandidáti na zdolání kanálu mají větší možnosti sehnání financí na trénink, materiální zajištění i samotnou plavbu.

Mezi legendami se neobjevují pouze plavci - profesionálové, ale také amatéři. Jedná se o operního pěvce Richarda Haana. Přece přes kanál nemůže každý nebo ano?

Tak kanál může vyzvat na souboj každý, kdo má peníze, když to mám říct takto hrubiánsky. Ale samozřejmě určité předpoklady člověk musí mít. S Richardem jsem se setkala v době, kdy jsem se kvůli přeplavání kanálu musela začít otužovat. On na podobné akce jezdí už mnoho let, prý mu to dělá dobře na hlasivky. Není žádný výjimečný plavec, ale tu delší dobu ve studené vodě kompenzuje právě otužilostí a úžasnou zarputilostí. Vždyť se mu podařilo zdolat kanál La Manche až na čtvrtý pokus.

Jsou i tací, kterým nestačí přeplavat kanál pouze jednou. Dávají si stále vyšší cíle. Například přeplavání z obou stran či zlepšování vlastních rekordů. Ať už jsou to David Čech či Yvetta Hlaváčová. Vás to zpět na místo činu nelákalo?

Já, kdybych mohla, tak bych se také snažila o nové zápisy, třeba o oboustrannou plavbu. Kdyby tenkrát byly podmínky jako mají dnešní plavci, neváhala bych ani vteřinu a za rok plavala znovu. Jenže podstupovat martyrium s vycestováním, trénováním a náročnou organizací, to se mi opravdu nechtělo. Dá se říci, že kanál člověka celého pohltí. Asi v roce 2000 mě Michal Štěrba hecoval, že bych mohla být nejstarší ženou na světě, která by Lamanšský kanál přeplavala. V tu dobu jsem však měla jiné priority a kategoricky jsem ho odmítla.

Snižuje se také věková hranice pokořitelů. Posledním příkladem budiž osmnáctiletý Filip Pytel. Hraje věk či zkušenosti nějakou roli?

Věk hraje důležitou úlohu. Myslím si, že na kanál by se měli vrhnout plavci tak od pětadvaceti let. Protože plavecké zkušenosti a taková ta zatvrzelost se získávají postupem času. Člověk musí být ostřílený, nesmí ho vytáčet malichernosti. Já třeba ve svých sedmnácti byla ještě měkká. Věci, které mi později nevadily, mi tenkrát připadaly složité. A vůbec jsem si jako bazénový plavec nedokázala představit, že ve volné vodě do něčeho narazím. Filip musí mít obrovskou mentální sílu.

Přeplavat kanál není záležitostí pouze plavce, ale také realizačního týmu. Jaké to bylo za vaší éry?

V uvozovkách jsme byli vážná výprava. Čtyři lidi jsme vyjeli z Pardubic žigulíkem. V kufru jsme měli pytel brambor, plno ovesných vloček. Přespali jsme v západním Německu u známých Štěrbů. Když jsme v Doveru vyjížděli z trajektu, tak na nás koukali jak z jara. Celníci viděli narvané auto a hned nás zpovídali. Proč máme tolik jídla? Co jedeme do Anglie dělat? Zpočátku je neuklidnila ani odpověď, že paní Jelínková hodlá přeplavat kanál. Co se týče materiálního zabezpečení, tak například brejličky, plavky nebo čepice, to byly věci, který se v tu dobu strašně těžko sháněly. Všichni jsme si na cestu vzali dovolenou, ale nestěžuji si, měla jsem výborné zázemí a taková ta soudržnost v partě nejde ničím nahradit. Každý v ní měl své úkoly. Michal Štěrba plnil funkci trenéra, Karel Horáček měl videokameru a fotoaparát, takže byl dokumentaristou výpravy, a Vojeslav Štěrba byl naším tlumočníkem i řidičem.

A co současnost?

Nebe a dudy. Každý plavec má svého lékaře, maséra, kuchaře, člověka, co se stará o výživu. Prostě ty výpravy jsou početnější. Ne každý však chce mít to největší pohodlí. Co vím, tak David Čech, aby snížil náklady, tak se raději ubytuje v kempu. Tím ušetří řádově desetitisíce. Jiní zase umějí sehnat peníze, takže si mohou dopřát to nejlepší.

Naznačila jste, že když jste odjížděla na ostrovy, v socialistickém Československu bylo ticho po pěšině. Jaké to bylo po „zlatém“ návratu?

Před odjezdem skutečně nikdo nechtěl o mém plánu slyšet, natož psát. Výjimkou byly Zář, Pochodeň a Východočeský chemik. Zato po návratu se spustila lavina zájmu. Když jsem dokázala přeplavat kanál, už večer to hlásili v rozhlase a televizi. Ve všech denících jsem byla na titulní straně i s fotkami. Pokud to mám srovnat s dneškem, tak člověk, když nepátrá, tak se ani nedozví, že někdo kanál přeplaval.

Stala jste se tedy středem zájmu, a to nejen novinářů…

Horší než příprava na přeplavání kanálu byly úmorné besedy. Zvaly mě snad všechny složky tehdejší společnosti. Zní to zvláštně, ale vysvobodil mě 17. listopad 1989, kdy se lidé vrhli na jiné téma…