Kliknutím zvětšíteJeho kroky se poté ubíraly jiným směrem, ale od vysoké sítě se neodklonily. Stal se trenérem a hlavně funkcionářem. Před 28 lety založil na Lužinách volejbalový klub. Nebýt toho, jen těžko by dnes Lvi mohli snít o triumfu v extralize. „Mně bude zatím stačit, když si vybudujeme pozici respektovaného týmu. V mládeži léta dominujeme. Teď aby se nám to povedlo v chlapech,“ popisuje Kočka, jenž ve čtvrtek oslaví šedesáté narozeniny.
Šedesát. Co to s vámi dělá?
Nic zásadního. Těší mě, že o mě mají neustále zájem moji spřátelení čtyřicátníci i třicátníci. Když truchlí nad tím, že se s nimi z různých důvodů nezúčastním tradiční vody, tak se musím smát. Ještě nepatřím do starého železa.
Nostalgie se optimistů netýká?
Moje celoživotní krédo je: každý den je potřeba se na něco těšit. I když budu rypákem hrabat v zemi, tak se můžu těšit, že si dám večer dobré víno, pivo nebo si přečtu hezkou knížku. Ano, stárneme, vzpomínáme, ale když chceme ještě trochu existovat, což bych rád, tak nostalgii musíme upozaďovat. Říkat: Jo, tenkrát… To nejde!
Pojďme pro jednou udělat výjimku a trochu si zavzpomínat. Kdy jste se poprvé objevil na Lužinách?
To tam ještě žádný volejbal nebyl a já chtěl, aby byl. Všechno mělo vazbu na VŠ Praha, které měly své centrum na Košíku. To bylo staré sídliště, Lužiny nové a tepající. Stěhovalo se na ně obrovské množství mladých lidí s dětmi. Pojal jsem myšlenku přesunout centrum směrem k nám. To se díky spolupráci s Honzou Malinou a mojí manželkou povedlo. Etablovali jsme se na ZŠ v Brdičkově ulici. V ní jsme vytvořili s obrovským entuziasmem první zázemí. To, co dnes probíhá v rámci minivolejbalu po celé republice, jsme dělali na zelené louce před 28 lety.
Vy s paní jste byli ti mladí manželé, co se na Lužiny přestěhovali?
To jsme ještě nebyli manželé, vztah s Irčou přišel později – jak se říká ruku v ruce. Přestěhoval jsem se, získal jsem od dráhy, kde jsem dělal elektroinženýra, byt. Po práci jsme začali vytvářet mládežnické centrum. To na Košíku skončilo a trenéři se přesunuli k nám.
V té době šlo jen o mládež? O mužské složce jste neuvažovali?
Určitě šlo jen o děti, sám jsem se necítil na „velký volejbal“. Je pravda, že jsem navíc dělal vedoucího mužstva v USK, takže jsem se i v něm pohyboval. Mládež pro mě vždy byla prioritou a takovou vlajkovou lodí.
Ale byl jste i u toho, když na Lužinách vznikala mužská složka.
Ano, také jsem se okolo vzniku motal a sehrál jsem určitou roli. Dodávali jsme tehdy všechny své talenty do Odoleny Vody a následně na Kladno. Říkali jsme si, že je ostuda, aby v Praze nebyl extraligový volejbal. Pár lidí se začalo domlouvat, jak to udělat, aby vznikl. Kladno po získání druhého titulu navíc začalo přerozdělovat hráče. Část se vrátila na Lužiny a vytvořil se tým, který zastřešila ČZU.
To asi nevyvolalo jen nadšení. Část talentů najednou u vás zůstávala. Nevadilo to konkurenci?
Já jsem konkurenční boj až tak nevnímal. Mojí úlohou bylo pokusit se vytvářet dostatečné zázemí k výchově. Nikdy jsem nedokázal sehnat peníze na chod celého klubu, o to se starali jiní.
Z dvanácti let jste deset hráli střed tabulky. Finance scházely. Šlo o složité období?
Vybavuji si hrozné okamžiky, které ale střídaly dílčí úspěchy. Jednou jsme v extralize skončili pátí. To byla krásná sezona, která nás všechny nabila. V té době došli na vrchol své české kariéry Michal Finger, poté Donovan Džavoronok. Tihle hráči táhli juniorské nároďáky a tehdy táhli i náš tým, doplněný staršími, zkušenými. Trénoval nás dělník volejbalu Honza Malina. Po finanční stránce jsme však byli i tehdy skromným oddílem. A někdy to bylo až za hranou.
Třeba, když jste nebyli schopni včas platit hráčům. Jak na to vzpomínáte?
Nerad. V té době jsem dělal bafuňářskou práci a byl jsem první na tapetě při střetech s věřiteli i hráči. Vedení, kde byli další dva členové, bylo trochu schované. Na jednu stranu jsem s hráči vycházel přátelsky a snažil se jim vytvářet podmínky, aby byli spokojeni, ale když koruny nebyly, tak první, za kým přišli, jsem byl já. No, nakonec jsme v 99 procentech všechny uspokojili. I když došlo dokonce na soudní jednání, tak jsme období ustáli se ctí a narovnání proběhlo formou splátek.
Před dvěma roky přišli do klubu mecenáš Tomáš Janeček a trenér i sportovní ředitel Tomáš Pomr. Zvedly se ambice, ale vaše úloha byla trochu upozaděna. Neštvalo to zakladatele?
Vůbec ne. Někomu se zdálo, že jde o lidi zvenčí, mimo volejbal. Chodili a ptali se, o koho jde. Já si potutelně říkal, to teprve poznáte. Tomáš Pomr je odchovanec VŠ Praha, trénoval jsem ho jako kluka. V době vojenské služby jsem pro něj vyřizoval na Lužinách civilku. Tři roky u nás velmi dobře trénoval. Celá léta, co jsme měli extraligu, s námi úzce spolupracoval, ve smyslu názorů. Absolvoval jsem s ním spoustu příjemných i nepříjemných povídání. Vždy nám zachovával přízeň a neskromně mohu říct, že byl i můj fanoušek. Navíc mě podporoval při řešení problémů, které jsme měli.
A co se týče mecenáše Tomáše Janečka?
Naší dlouhodobou snahou bylo Tomáše k nám přivést. Jen všechno muselo uzrát. Musela přijít situace, kdy sám chtěl. Volejbalu se teď věnuje naplno, v podstatě nás staví na nohy. Pro mě to je vzpruha a zklidnění života, energie, vytvoření jistot. Cítil jsem na sobě vyhoření a dostal zase impuls.
Tomáš Pomr v klubu dělal civilku a najednou vám šéfuje… To vám skutečně nevadí?
Tomáš sledoval celou naši práci a vždy ji uznával. Ještě, než k nám přišel, jsem ho lákal. On odpověděl, že jedině naplno. Tah na bránu má obrovský. Je motorem klubu. Já se mu snažím být mentorem, předat mu zkušenosti a nechávám jen na něm, jak si je přebere. Hodně věcí probíráme, diskutujeme hodiny.
S úsměvem vás označil za „zkušeného bafuňáře“. Co si pod tím mám představit?
Bafuňář je trochu hanlivé slovo, ale já se mu nebráním. Trenérskou kariéru jsem měl u mladých, k chlapům jsem nikdy nešel. Ne, že bych nechtěl, ale podnikal jsem a neslučovalo se to. Cítil jsem se silný v organizačních věcech, v každodenní mravenčí práci v klubu. Tam jsem mezery lepil a všechno se nabalovalo, až jsem dneska bafuňář.
A já stále přesně nevím, co to znamená.
To je každodenní klubový život. Počínaje organizací soutěží, vybavováním hráčů, zajištěním tréninkových prostor, přestupy hráčů, hostováním, hlídáním licenčních poplatků, jednáním se subjekty, které nám pronajímají sportoviště. Těch věcí je dost. Večer jdu na trénink a rád tam nahazuju balony. Těším se totiž, že po zápase budu moci říct, tenhle kluk hrál dobře nebo špatně.
S penězi přišli cizinci i české hvězdy. Najednou se trochu vytratila filozofie klubu. Jak tohle vnímáte?
S tím se člověk může vyrovnávat různě. Byl jsem zvyklý, že jsme v áčku měli většinu svých odchovanců. Ale pokud se dnes chceme výkonnostně posunout, tak se posilování nevyhneme. Úroveň české extraligy výrazně stoupá, to je známá věc. Příchody cizinců jsou na denním pořádku, nejsou na ně žádné limity, jen finanční možnosti. Jestliže přijde významný investor, který je zvyklý být úspěšný a poskytne určité množství financí, chce výsledky. A junioři nám extraligu nevyhrají. Přesto, že jsou talentovaní a úspěšní na mistrovství Evropy ve svých kategoriích, tak v konečném důsledku má česká extraliga takovou úroveň, že se v ní musí učit. Dva se v týmu schovají, ale aby ho táhli, to nejde.
Kam teď s nimi?
Už před lety jsme vytvořili platformu – dobří junioři hrají druhou nejvyšší soutěž. Chceme po nich, aby byli úspěšní. Když budou vyhrávat tam a táhnout béčko, je šance, že se začlení do extraligy a pokusí se růst až na úroveň dnešních hvězd.
Lvi teď deklarují útok na titul. S čím byste byl vy osobně po sezoně spokojený?
Mně bude zatím stačit, když si vybudujeme pozici respektovaného týmu. V mládeži léta dominujeme. Teď aby se nám to povedlo v chlapech. Aby se neříkalo pořád Vary, Budějovice, Liberec. Třeba Vary si respekt vybojovaly za pět let. Když se nám to povede o dva roky dříve, bude to obdivuhodné.
Takový je tedy váš plán?
Říkejme tomu raději přání. Všechno je o práci. Tým, který dnes máme, má rozhodně obrovskou chuť. Navíc je velmi přátelský. Moc dobře se mi ráno chodí do práce.
36
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
