Jak dlouho se pole dance věnujete?
Pole dance dělám dva roky, ale dostala jsem se k tomu docela náhodou. V té době se v Kladně otvíralo nové studio a já si říkala, že bych to zkusila. Byla jsem se podívat na ukázkové hodině, která mě naprosto uchvátila a okamžitě jsem se rozhodla, že chci chodit i nadále. Nejprve jsem navštěvovala kurzy jednou týdně, poté dvakrát za týden a teď jsem tam už víceméně pořád (s úsměvem).

Jaký byl váš první úspěch?
Přece jen pole dance nedělám moc dlouho, ale v minulém roce jsem byla druhá na mistroství republiky v juniorské kategorii, čímž jsem se kvalifikovala i na mistroství světa, které bylo v Londýně, a neuvěřitelnou shodou náhod jsem nakonec skončila druhá, což bylo pro mě velmi milé překvapení, byla tam i docela velká konkurence, a určitě na to jen tak nezapomenu.

Jak často trénujete a jak je trénování náročné?
Já jsem vždy sportovala, sedm let jsem hrála volejbal, docela často jsem chodila běhat, chodila jsem do posilovny, dělala různé intervalové tréninky, takže nějakou kondičku jsem měla, stejně jako vztah ke sportu, ale pole dance je velmi specifický a pomáhá tomu právě výdrž a práce s vlastním tělem. Trénuji víceméně každý den a před tréninkem se asi tak hodinu protahuji, neboť je potřeba být pořádně protažený a flexibilní, aby jednotlivé prvky šly vůbec provést. Poté většinou trénuji hodinu a půl až dvě hodiny, záleží na tom, co se zrovna trénuje. Nejprve se trénují různé prvky, které se spojují do kombinací, ty do celé sestavy, která se provádí na hudbu. Je hodně věcí, na které si musíte dávat pozor, aby to bylo do hudby, rytmické, správně natočené… Je tam hodně pravidel, takže je stále na čem pracovat a je to tedy nekonečný proces.

Udržet se na tyči určitě vyžaduje hodně síly, chodíte i do posilovny?
Vloni jsem chodila do posilovny dvakrát týdně na kondiční tréninky. Teď už nechodím, ale snažím se trénovat sama, abych to trochu vykompenzovala, neboť sestava, kterou člověk cvičí přibližně půl roku, je zaměřena pouze na jednu stranu, takže druhá samozřejmě ochabuje a proto se snažím cvičit tak, aby tělo nebylo zničené a aby to i fungovalo. Jinak samotné cvičení na lekcích je sice náročné, ale je to taková nenásilná forma. Člověk nemá dojem, že by posiloval, ale pořád přemýšlí nad tím, kam má dát jakou ruku či nohu a vůbec nevnímá to, že dělá něco náročného. Tím, že je to velmi zábavné, pořád střídáte různé pozice, okolo máte partu ženských, které se u toho chechtají, vám to ani jako velká dřina nepřijde, i když to dřina je, a to se mi na tom líbí nejvíc.

Na skladbu trénujete půl roku, jak dlouho trvá?
To se liší podle jednotlivých kategorií. V mé kategorii trvá čtyři minuty, což je opravdu hodně dlouho. Ono se to možná nezdá, ale když má člověk čtyři minuty šplhat nahoru a dolu a tvářit se, že to vlastně vůbec nic není, je to opravdu náročné, ale dá se na to zvyknout. Když to člověk dělá poprvé, má dojem, že to v životě nemůže zvládnout a hrozně mu to klouže, ale po dvacáté už to zvládá a na konci už třeba i dýchá (s úsměvem). Určitě se na to dá zvyknout, ale když z toho na chvíli vypadne, dlouho trvá, než se do toho opět dostane.

Letos přecházíte do žen, 
je v tom velký rozdíl?
Rozdíl je opravdu hodně velký, protože ten level je úplně někde jinde, holky to dělají třeba šest let… Protože je juniorská kategorie hodnocená stejně jako ta elitní, tak do ní musím zákonitě přejít, což je docela výzva, ale zase to člověka nakopne a ví, že to nějakým způsobem musí zvládnout, takže se snažím, co to jde, ale samozřejmě nemám nikterak stanovené vysoké ambice.

Měla jste nějaký kritický okamžik, kdy jste třeba spadla z tyče?
Samozřejmě ty zranění tam přicházejí, ale myslím si, že k tomu svým způsobem i patří, protože když to člověk na takové úrovni trénuje dvě až tři hodiny denně, tak musí přijít něco, co ho nějak zastaví. Tělo není robot a nemůže zvládnout všechno, ale zatím nepřišlo nic, co by mě zastavilo nebo bylo tak vážné, že by to nešlo překonat. Že bych vyloženě z tyče spadla, to ne. Musím zaklepat.

Když se mi třeba prvek nepovedl, vždy jsem se stačila nějak zachytit. Nechodím do ničeho, co by to bylo tak riskantní a nad moje síly, abych se neudržela. Dělám spoustu nových věcí, ale nikdy se mi nestalo, že bych se bála toho, že spadnu.

Jak je soutěžní tyč vysoká?
Oficiální výška je čtyři metry, jinak ve studiu máme tyč 3,6 metrů vysokou, ale jsou i studia, kde jsou tyče vysoké pouze dva metry, což už je extrém. Ale jinak ty tři metry a více jsou dostačující, aby člověk zvládnul, co potřebuje.

Co dělat pro to, aby se z tyče nesklouzlo?
To je těžká alchymie. Každý má svůj proces, který před soutěží podstoupí. Každý má oblíbené magnesium, nebo mazání na ruce, aby se nepotily, někdo to kombinuje, ale základem je umýt si ruce mýdlem, aby po tyči neklouzaly a nebyly mastné. Magnesium ruce vysuší, důležité je posílit si ten úchop a zkoušet to pořád dokola, dokud to neklouže.

Takže máte velkou sílu i v dlaních a prstech …
Je to právě hodně o tom úchopu, který dost lidí nemá posílený a na lekci se pak třeba holky jen drží tyče, stojí přitom na zemi, a přesto si stěžují, že je bolí ruka.

S pole dance jste jistě zažila mnoho zajímavých zážitků …
Zážitků mám několik, myslím si, že celý loňský i letošní rok je jeden zážitek za druhým. Nikdy jsem ještě nezažila takový rok, kdy by se toho tolik stalo a tolik věcí mě ovlivnilo. Soutěž je samozřejmě o fyzické přípravě, ale i o psychice a celý rok byl velmi hektický, přelomový a skončilo to velice hezky.

Co se týče samotného vystoupení, hudbu si vybíráte sama?
Hudbu si vybírám sama a většinou se snažím najít, co mi vážně sedí. Třeba některá písnička je pěkná, ale nedá se na ni tancovat a poslouchat ji půl roku. Zatím písně, které jsem si vybrala, mi seděly a ještě mě neomrzely a nelezly mi na nervy ani po tom půl roce (s úsměvem). Jinak mám kamaráda, který mi je vždycky sestříhá, aby to vyšlo na nějaký určitý čas, neboť je tam časové rozmezí, jak dlouhá ta sestava musí být. Konkrétně na pole sport musí být píseň instrumentální, takže výběr je trochu omezený, ale i tak se dá najít něco, co mi sedí.

Máte před vystoupením trému?
Jé… (s úsměvem). Já jsem velká trémistka a asi se toho snad nikdy nezbavím. I když už mám zkušenosti s vystupováním, protože jsem hrála na hudební nástroje a měla jsem spoustu koncertů, tak stejně před vystoupením nervozita je, což k tomu patří, ale někdy je to až moc na škodu, neboť trému člověk někdy ani nedokáže ovládnout, ale o to je příjemnější pocit, když už to máte za sebou…

Máte nějaké zlozvyky?
Mám (s úsměvem). Protože jsem dříve nedělala žádný sport, který by byl alespoň vzdáleně podobný pole dance, tak je pro mě problém protínání špiček. Musím je propínat celé čtyři minuty vkuse a já jsem přitom ráda, že jsem ráda. Špičky se mi opravdu velmi špatně ovládají, dá se to sice naučit a určitě je to nyní lepší, než to bývalo, ale pořád s tím mám problémy. Ono se to nezdá, ale není to jednoduché čtyři metry nad zemí myslet na to, jestli propínám špičky a je to občas docela výzva (s úsměvem). Mám dokonce sestříhané video z tréninků a na každém z nich zaznělo od trenérky: špičky, napni ty špičky! To je pořád dokola… Je to opravdu výborné video a je krásně vidět, co je můj největší problém.

Jak se to odnaučit?
Naučit se to tělo ovládat. Poprvé to samozřejmě nejde, ale když to pak člověk dělá po sté, tak se ty špičky třeba i propnou, ale jelikož je těch prvků spousta, je to někdy mnohem náročnější, protože tělo funguje pokaždé jinak. Naštěstí mám výbornou trenérku – Veroniku Řehořovou, která je určitě nejlepší trenérkou v republice a jsem strašně ráda, že mě trénuje a díky ní jsem mohla být připravená, protože bez ní bych vyhrát šampionát nedokázala.

Máte nějaký vzor?
Na té nejvyšší úrovni umí každá závodnice trochu něco jiného a zrovna u nás je lidí na vysoké úrovni spousta. Velkým vzorem je určitě moje trenérka Verča Řehořová, ale i Růženka Kunstýřová, kterou právě Veronika trénuje a vloni spolu vyhrály mistrovství světa ve dvojičkách. Jinak je spousta lidí, od kterých se člověk inspiruje.

Zatím ještě studujete, co byste chtěla dělat po škole?
Po gymnasiu bych chtěla jít studovat fyzioterapii a být fyzioterapeutka, k čemuž mě právě hodně inspiroval pole dance. Vidím, jak je to velmi potřebné, neboť když se člověk nehýbe vůbec, potřebuje pomoci a když se hýbe hodně, tak také. Doufám, že to vyjde a dostanu se tam.

Jaké máte cíle do budoucna?
Dále bych ráda učila ve studiu, ale nevím, zda se budu pole dancu věnovat i v budoucnu, právě kvůli škole. Takže bych zatím vedla lekce a později bych se do soutěžení ráda opět vrátila.