Když to bez hospody prostě nejde. Jak šipky a spol. válčí s koronavirovou krizí

Šipky: Milionové ztráty

Přes šedesát tisíc hráčů a hráček se v celém Česku závodně věnuje elektronickým (tzv. softovým) šipkám. Automaty jsou v každé druhé hospodě a v mnoha z nich se hrají ligové soutěže – od „pralesa“ až po Superligu na reprezentační úrovni. Provázanost s restauračním byznysem je tady jednoznačná: když byly zavřené podniky, nebylo kde a jak hrát.

„Průběh soutěží to ovlivnilo dramaticky,“ říká Břetislav Uhříček, sekretář Unie šipkových organizací (UŠO). „V podstatě se během dvou sezon uskutečnila jen jedna a u té ještě není jisté, zda se dohraje,“ upozorňuje na to, že šipkaři teprve klopýtavě dokončují ročník 2020/2021. „Za dva roky proběhlo jen padesát procent republikových akcí, často s omezeným programem. Neuskutečnila se ani dvě mistrovství Evropy,“ připomíná Uhříček fakt, že čeští šipkaři patří na evropské scéně k nejúspěšnějším.

Začal u souseda, teď je ve špičce. Gawlas k šipkám přišel jako slepý k houslím

Úbytek hráčů zatím není nijak masivní (jde o jednotky procent), zásadně neubylo ani hracích míst. Šipkařské hospody se snaží držet nad vodou. „Ztráty byly v řádu milionů, naštěstí jsme měli nějaké rezervy. Drží nás stálá klientela,“ popsal Pavel Jirkal, který provozuje populární pražský klub Ajeto a sám je předním českým hráčem.

Vládní omezení si přesto vybírají daň. „Především odpůrci očkování to vidí jako diskriminaci, protože momentálně prostě hrát nemohou,“ říká Uhříček. Zanedbatelné podle něj nejsou ani finanční ztráty. „Krize se protahuje, takže UŠO jde do ztráty, která se blíží polovině členských příspěvků, což je už více než dva miliony. Z toho je to zhruba milion ztráty pro centrální UŠO a přes milion pro kraje.“

Čeští šipkaři jsou zvyklí poradit si sami. Za časů ČSTV a Sazky pod nechvalně proslulým vedením Aleše Hušáka byly šipky zcela mimo tyto struktury a tím pádem i bez dotací. Později se situace přece jen zlepšila. „Od momentu, kdy to převzal pod svá křídla stát, jsme na dotace na reprezentaci a chod svazu dosáhli. Nejsou závratné, ale jsou důležité. Především v současné době,“ líčí Uhříček.

Mladý šipkař z Třebenic si klidně dá svíčkovou se šesti, pak jde kosit soupeře

Důležité je, že šipky prožívají masivní boom zájmu pozornosti. Týká se to hlavně televizních přenosů klasických, tzv. steelových šipek s profesionálními hvězdami s Velké Británie či Nizozemska. Elektronická varianta je tak trochu v jejich stínu, byť ve velké části Evropy, ale i v USA či východní Asii je mnohem rozšířenější.

„Osobně rivalitu nijak zvlášť nevnímám. Tu má v hlavě řada televizních komentátorů, protože se zásadně tváří, jakoby softový šipkový sport neexistoval, přestože je násobně četnější,“ mrzí Uhříčka.

Kulečník: Rozbitá juniorská základna

Postarší kulečníkový stůl pokrytý mapami tajuplných kontinentů, „nakreslených“ dávno vylitými drinky, sada omlácených koulí a dvě tři nevyzpytatelně ohnutá tága. To se většině lidí vybaví, když přijde řeč na kulečníkový sport. Pokud se však bavíme o závodní úrovni, skutečnost je zcela jiná.

„Herny ve sportovních klubech jsou vybaveny profesionálními kulečníkovými stoly ve špičkovém stavu,“ říká Jaroslav Hořeňovský, místopředseda Maple Pool Clubu Pardubice, jednoho z nejúspěšnějších klubů v Česku. Nadějný rozvoj této elegantní hry gentlemanů bohužel výrazně zkomplikovala covidová pandemie.

Kulečník už není jen hospodskou zábavou. Hernami se řítí parní válec z Pardubic

„V roce 2020 se mnoho soutěží nedohrálo. V roce 2021 se zase staly pro některé hráče z důvodu nastavených opatření nedostupné. V době covidu se konají turnaje pouze pod billiardovým svazem, který se musí řídit podmínkami pro vstup na podobné akce, tedy se ho nemohou, kromě několika výjimek, účastnit neočkovaní nebo bez prodělané nemoci,“ líčí Hořeňovský dnes už běžné trable menších indoorových sportů.

„Na klubové úrovni jsou prakticky zastaveny všechny akce, v tuto chvíli do klubu docházejí jednotlivě hráči pro trénink a přípravu na nadcházející sezonu. Dopad je velký i z pohledu dětí. Covid nám juniorskou základnu prakticky rozbil. Samozřejmě sebou nese i ekonomické dopady,“ vypočítává Hořeňovský. Jinde je situace obdobná.

Bowling: Doma trénovat nejde

Na nedávném mistrovství světa v Dubaji vybojovali Lukáš Jelínek, Jan Macek, Ondřej Mlynář a Jaroslav Lorenc pro český bowling bronzovou medaili ze soutěže trojic (hráči se mohli prostřídávat). Ve smršti sportovních zpráv tento úspěch – historicky první bowlingová medaile z MS – bohužel trochu zapadl, je však o to pozoruhodnější, že tuzemští hráči rozhodně neměli ideální podmínky pro přípravu. Spíš naopak.

Není to jen o tom hodit koulí, vysvětluje reprezentant v bowlingu Jelínek

Během nejtvrdšího lockdownu byla všechna bowlingová centra zavřená a trénovat se nedalo. Zatímco šipkaři si mohou doma jednoduše zavěsit na zeď terč a ani pořízení kulečníkového stolu do soukromí není nereálné (byť jde o poměrně drahý špás), u bowlingové dráhy je to pochopitelně složitější.

„Byl jsem doma a snažil jsem se cvičit. Doma se to ale dá dělat stěží, maximálně jde trénovat vypuštění koule. Teď jsou naštěstí centra zase otevřená, takže hraju,“ těší Jelínka, který je v osmnácti letech jednou z velkých nadějí českého bowlingu.

Málokdo si umí představit, co všechno obnáší věnovat se porážení kuželek na závodní úrovni. „Bowling se u nás úplně nebere jako sport. Třeba v Americe je to úplně jinde. Tady to musím vždycky všem vysvětlovat. Jak to funguje a že to celé není jen o tom hodit koulí,“ popisuje Jelínek.

Bowlingový bůh stál při nás, říká bronzová medailistka ze světového šampionátu

Ve skutečnosti se totiž jedná o psychicky pořádně náročný sport. „Člověk většinou musí počkat, než odehrají další, takže mezi hody má minutu až dvě pauzu. Když hod pokazíte, tak ta minuta dělá hodně. Když máte slabou hlavu, může vás jeden hod tak rozhodit, že je pak špatná celá hra,“ vysvětluje hráč z pražského Xbowling club Prosek Duo.

Přestože bowling se v našem prostředí nedá provozovat na profesionální úrovni, mají reprezentanti alespoň nějaké výhody. Například ve vybraných centrech můžou trénovat zadarmo. O peníze se ale hraje jen na samotných turnajích, kde si člověk musí úspěch i odměnu vyházet. „Může to být hezká brigáda, ale čistě hraním se uživit nejde,“ uzavírá úspěšný reprezentant.