„Házená mě furt baví, v mém věku už není ani potřeba tolik trénovat. Důležité je připravit se na klíčové zápasy,“ vypráví brankář polského Górniku Zabrze a odchovanec karvinské házené, který nedávno v reprezentačním dresu načal třetí stovku zápasů!

Teď se vrátil do Rakouska, kde už hrál na Euru před deseti lety, jen to bylo v nedalekém Wiener Neustadtu. „Ten mančaft se úplně změnil, zůstal jsem jen já a realizačním tým. Jo a z některých hráčů se stali trenéři,“ usmívá se Galia. Zapomněl však na Ondřeje Zdráhalu, který už v Rakousku tenkrát hrál také.

„Byl to povedený turnaj, scházelo málo, abychom se dostali do závěrečné fáze. S Němci jsme remizovali a s Polskem o gól prohráli… Takže se dá říct, že nám chyběly dvě branky,“ vzpomíná brankář, který byl na vrcholné akci poprvé již v roce 2001 ve Francii. Ligu pak chytal ve Švédsku, Švýcarsku, Německu a teď je v Polsku.

Tým je úplně jiný, ale jak se za deset let změnil Martin Galia?

Jsem na sedmém mistrovství Evropy, ale rozhodně to není rutina. Změnil jsem se, to je jasné. Ale díky tomu, že jsem v mladém kolektivu, se cítím pořád mlád. Kluci říkají, že na čtyřicet nevypadám, ani se tak nechovám. A doufám, že i výkonností pořád stačím.

Ale teoreticky by někteří spoluhráči z reprezentace mohli být vaši synové…

Můj syn měl v pátek sedmnácté narozeniny, blížím se tomu. Ale pořád se jim spíš snažím být kamarádem než tátou.

A jak se k vám chovají oni?

S respektem, ale rozhodně mě nijak nešetří. I na tréninku to na mě pálí zostra (smích).

S trenéry jste ještě hrával. Jaký je váš vztah teď?

Přešli na druhou stranu, takže už nejsou kamarádi (úsměv). Ale ne, i tady musí být vzájemný respekt. My se známe strašně dlouho, vyrůstali jsme spolu, s Danem se potkávám v nároďáku vlastně od svých šestnácti let. 

Co vy a pozice trenéra?

Můj sen je brankářská akademie. S dětmi už pracuju dlouho, v Karviné i v Polsku. Baví mě to, vidím v tom svoji budoucnost. Česká brankářská škola měla ve světě vždycky zvuk, nejen v házené, ale i v jiných kolektivních sportech - v hokeji nebo ve fotbale. Vždycky jsme měli gólmany na světové úrovni.

Když pracujete s mladými, co jim nejvíce chybí?

Musí tam být talent, píle i štěstí. Je to hlavně o tvrdé práci, je třeba mít nějaký vzor. Myslím ale, že dětem bohužel chybí nadšení, které jsme měli my.

Teď by se dalo popularitě házené pomoct, protože existuje určitá šance vybojovat si na Euru olympiádu nebo aspoň účast v kvalifikačním turnaji. Jak to vnímáte?

Přemýšlel jsem o tom. Pro mě by to byl ten největší bonus na závěr kariéry, dostat se na olympiádu.

Takže na konec kariéry nemyslíte, přestože jste tady v Rakousku druhý nejstarší hráč celého šampionátu?

No vidíte, minule v Chorvatsku jsem byl dokonce úplně nejstarší. Jsem rád, že nestárnu. Už snad třikrát v kariéře jsem chtěl končit, ale vždycky jsem si to nakonec rozmyslel.

Co vás přesvědčilo, abyste zůstal?

Vždycky se budu rozhodovat podle toho, jak se momentálně cítím, přece jen už nějaký věk mám. Teď se dalo v pohodě připravit, protože v Polsku měla liga pauzu od poloviny prosince. Já mám vždycky problém spíš s červnovou baráží, která je na konci sezony. Není jednoduché udržet se ve formě. A taky musím vidět, že je někdo připravený mě zastoupit.

A to není?

Nechci, aby to vyznělo blbě, ale zatím ne. Ano, roste nám v extralize mladý Štěpán Mizera ze Zubří, proti Slovákům byl nedávno vynikající. Uvidíme, kam se za rok posune.

Vzpomenete si na svoje začátky? Kdy jste poprvé chytal za reprezentaci?

Ve statistikách mám uvedeno, že v lednu 2001 proti Dánsku. Ale já vím, že jsem už předtím chytal v Mladé Boleslavi přátelák s Islandem. Pamatuju si to úplně přesně, i kvůli jedné takové příhodě.

Povídejte…

Ten zápas jsme vyhráli, já byl vyhlášen nejlepším hráčem a dostal jsem obrovský šampus. Jenže v autobuse přišel starý Beči, táta od mého současného spoluhráče Romana, se Šetlasem (Martin Šetlík), tehdejší mazáci a musel jsem jim ho odevzdat! Řekli jen: Díky! (smích). Ale to k tomu patřilo.

Teď patříte k mazákům vy. V bráně schytáte spoustu ran, bolí to víc?

Nejvíc mě bolí rána z prohraného zápasu…

Jsou dneska střelci jiní? Změnila se házená?

Je rychlejší, techničtější. Příprava na zápas je dnes propracovanější.

Vedete si nějakou statistiku?

To je alfa a omega úspěchu. Analyzuji si většinou poslední dva zápasy. V bundeslize jsem měl dokonce knížku, kam jsem si psal o každém střelci všechno. A studovat je musím dál, přicházejí noví hráči. Neznám brankáře, který by se takhle nepřipravoval. Snažím se odhadnout pocity střelce, protože jinak pálí v první a jinak v poslední minutě, když je přesilovka. To všechno může hrát roli.

Máte neoblíbené střelce?

Dřív platilo, že velcí hráči stříleli přímo, bez techniky. Ale i to se změnilo, každý na sobě pracuje, u střelby víc přemýšlejí. Pro mě byli vždycky nejtěžší technici, protože takový technik si vás natáhne do nějaké polohy a pak to zatočí kousek od vás. Nejdou jednoznačně přečíst.

Když jste byl v reprezentaci s Petrem Štochlem, sami jste si určovali, kdo na koho půjde do branky. Jak to funguje teď?

Je to podobné, ono to už tehdy vycházelo. My si řekneme, kdo komu víc sedí. Ale poslední slovo mají vždy trenéři.

Vy si pamatuje i takové legendy, jakou byl třeba Švéd Wislander, že?

Jasně, on byl dokonce na mém prvním zahraničním angažmá i můj hrající trenér. To byla obrovská škola. Strávili jsme spolu jednu sezonu v Göteborgu (v Redbergslidsu), on byl ve Švédsku obrovská ikona. Povoláním byl pošťák a byla taková tradice, že na Vánoce roznášel dopisy, zvonil na lidi a ti ho zdravili.

Většinu kariéry jste strávil v cizině, dovede si představit, že tam i ukončíte kariéru nebo chystáte návrat do Karviné?

Teď jsem ještě o rok prodloužil kontrakt s Górnikem, takže pokračuju ještě příští sezonu v Polsku. Ale vím, že v Karviné mám vždycky dveře otevřené. Neumím si představit, že bych působil v rámci extraligy někde jinde. Uvidíme, jestli to jednou bude jako hráč nebo třeba v jiné roli.