Moc to nepřekvapuje. Většina biografií českých sportovních hvězd vypadá jako napsaná podle jednotné šablony kontroverzním tématům se vyhýbají obloukem. Za hranicemi to ale často bývá jinak.
Které zpovědi slavných sportovců zahýbaly světem?
Doping na silnici
Bývalý elitní cyklista a olympijský vítěz z Atén (o medaili později přišel) Tyler Hamilton ve své knize „Tajný závod“ podal fascinující vhled do zlaté éry dopingu v cyklistice.
Hamilton, coby týmový parťák Lance Armstronga, měl informace z první ruky. A nemlčel.
Text se místy čte jako napínavá detektivka. Hamilton detailně popsal dopingové praktiky, utajené návštěvy u bezskrupulózních lékařů, hru na schovávanou s antidopingovými komisaři. Zároveň odhalil bezohlednost, s jakou Armstrong využíval svůj vliv, aby se pomstil těm, kteří ho ohrožovali.
Cyklista otevřeně líčí, jak přes počáteční pochyby duševně „okoral“ a začal brát doping jako něco zcela běžného. „Kdo se v té době chtěl dostat do špičky, prostě musel brát,“ píše Hamilton. „Antidopingové organizace potřebovaly spoustu let a miliony dolarů, aby vyvinuly způsob, jak odhalit EPO. A doktor Ferrari pak za pět minut přišel na to, jak to obejít.“
Fotbaloví bouřliváci
Slavných fotbalistů, kteří se rozhodli svěřit papíru své příběhy a leckdy dost podivuhodné názory, jsou celé legie. K nejkontroverznějším případům patří bývalý kapitán Manchesteru United Roy Keane. Ten (spolu)napsal hned dvě knihy, v nichž zuřivě spílá skoro všem, které na své fotbalové pouti potkal.
Naopak švédský kanonýr Zlatan Ibrahimovič ve své knize (jmenuje se příznačně „Já jsem Zlatan Ibrahimovič“) potvrdil své obří ego a namyšlenost, která je přehnaná dokonce i na fotbalistu. „Pořád potřebuji akci, proto řídím jako maniak. Jednou jsem jel ve svém Porsche rychlostí 325 kilometrů v hodině. Policisté neměli šanci,“ poodhalil jednu ze svých libůstek.
Pozoruhodná je kniha bývalého irského obránce Paula McGratha „Zpátky z okraje“. Někdejší opora Manchesteru United či Aston Villy zcela otevřeně píše o svém alkoholismu (často prý hrál opilý) a pokusech o sebevraždu. Při četbě některých pasáží až mrazí třeba když se McGrath probudil zkrvavený v jakémsi karavanu patnáct mil od týmového hotelu a netušil, jak se tam dostal.
Agassi a spol.
Kariéra tenisového velikána Andre Agassiho byla plná triumfů, ale také náhlých pádů a kontroverzí. Korunu tomu svérázný Američan nasadil publikací knihy „Open“. Přiznal se v ní k tomu, že v dřívějších letech bral metamfetamin. Zároveň leckoho šokoval prohlášením, že tenis nenávidí.
„Hrál jsem kvůli živobytí, ale ve skutečnosti tenis nenávidím. Nenávidím ho s temnou a tajnou vášní,“ napsal osminásobný grandslamový šampion. Někteří známí tenisté se od něj odvrátili (Marat Safin dokonce žádal, aby Agassi vrátil své tituly a prize money), kniha se však vyšplhala do čela žebříčku bestsellerů. A o to jde v takových případech především.
Pokud jde o zámořské sportovce, k dispozici je spousta zpovědí o hvězdných kariérách, prošpikovaných drogami, pitím, rvačkami a soudy a vůbec vším možným. Jako příklad může sloužit třeba šest let stará autobiografie americké hokejové legendy Jeremyho Roenicka. Známý provokatér si v ní nebere servítky a odhaluje, že hvězdy NHL nejsou žádní svatoušci.
A co Češi?
Jak už padlo v úvodu, čeští sportovci ve svých knihách jen zřídkakdy přijdou s opravdu peprným odhalením (neplatí to o neautorizovaných biografiích od různých pisálků, to je ale poněkud jiný žánr). Výjimky se ale najdou.
Co třeba Tomáš Řepka, jehož pád z pozice uctívaného fotbalisty do role bulvární celebritky třetího řádu ilustrují i jeho knihy? V té první ještě popisuje své poutavé fotbalové zkušenosti z Itálie a Anglie, ve druhé knize už hlavně kope kolem sebe. Loni na podzim pak Řepka do svých sebraných spisů přidal další opus.
Z porovnání se světem je zjevné, že kniha Gabriely Koukalové je „skandální“ jen v českých poměrech. Profesionální sport zkrátka není něžná idylka, ale naopak tvrdé a často bezohledné prostředí, které v lidech probouzí různé démony…