Královna českého badmintonu Švábíková: Dřív mě poražené holky ani nezdravily

„Vždy jedu na turnaj s cílem vyhrát, ale tentokrát jsem chtěla obhájit semifinále z loňského roku. Jenže se dařilo dál a nakonec jsem to celé vyhrála," popsala rodačka z Klimkovic Deníku a připomněla, že v Liberci brala s Kateřinou Tomalovou také třetí místo ve čtyřhře.

Přitom nechybělo mnoho a talentovaná sportovkyně po vzoru svých starších bratrů Marka a Jana skončila u fotbalu. „Občas mi chybí, ale dnes bych ho už asi stejně nehrála," uvedla s úsměvem držitelka řady mládežnických titulů, která krátce po šampionátu zamířila na další turnaj do Maďarska.

Fotbalová dráha vás nelákala?

Lze říct, že jsem byla na fotbal talent. Odmalička jsem hrála s kluky, byla jsem zvyklá na rychlejší a silovější hru, jenže od patnácti už musíme být v ženské kategorii. Ve třinácti jsem měla možnost jít do Baníku, ale už dřív jsem preferovala badminton a fotbal mě přestával bavit. Občas mi chybí, ale pravá zábava to pro mě byla právě s kluky, mezi jsem vyrůstala. Byla jsem v partě výjimečná tím, že jsem holka.

Škála sportů je obrovská. Proč u vás vyhrál badminton?

Byla jsem hyperaktivní dítě, takže mi po třech letech hraní byl fotbal málo. Badminton jsem hrála na zahradě s babičkou, rodiči nebo bratry a jednou bylo v klimkovickém zpravodaji něco o badmintonu. Babička s mamkou přišly s tím, že ať to jdu zkusit do haly. Mě to chytlo, dařilo se, tak jsem u toho zůstala.

Kdy jste zaznamenala svůj první větší úspěch?

Začala jsem na konci roku 2008 a po měsíci mě vzali na turnaj do Polska, v kategorii U9. Startovaly jsme tam dvě holky a já skončila druhá. To je moje první medaile. (smích) Ale za dva měsíce jsem jela na další turnaj, tentokrát už U11, do Krnova a ovládli jsme soutěž týmů. Já vyhrála snad jen jeden zápas, ale namotivalovalo mě to a zanedlouho po tom jsem jela na svůj opravdu první mezinárodní turnaj na Slovensko, kde už byla velká konkurence. A skončila jsem třetí.

Zdroj: Deník/Pavel SonnekZvláštní u vás je, že hrajete jen proti starším, že?

Ano, vždycky jsem hrála o jednu nebo dvě kategorie výš. A byla jsem schopná holky porážet, což mě dál a dál posouvalo.

Jak to nesly vaše soupeřky?

Chápu, že nikomu se nechce prohrávat s mladším. Občas jsem zažila jejich nevraživost, ale nedivte se. Mně bylo třináct, a porážela jsem holky o tři roky starší. Pak se se mnou ani nebavily. (smích) Byly dlouho nejlepší, porazila jsem je a pak mi neřekly ani „ahoj".

Jak jste to brala?

Platilo to v mladších kategoriích, dnes už ne. Prostě jsem si řekla: „Vždyť je to sport, jsem lepší, tak co mám dělat? To mám schválně prohrát?" Teď se s holkami normálně bavíme, komunikujeme, není žádný problém. Mistrovství republiky ale bylo o víkendu, takže jak to bude vypadat dál, nevím. (pousměje se)

A co bratři na to, že mladší sestra je úspěšnější?

Určitě jsou na mě pyšní. Někdy starší Honza říká: „Proč mě naši nedali na badminton? Určitě bych v tom byl dobrý." Já myslím, že mi to přejí a jsou rádi, když se mi daří. Podobně i spolužáci. Musím říct, že mám výbornou třídu. Když přijdu jednou za měsíc do školy, ptají se: „Nespletla sis budovu?" nebo „Jsi to opravdu ty?" Všichni jsou na mě milí, ptají se, a když je úspěch, tak pogratulují. Jsme skvělý kolektiv.

K titulu republikové šampionky vám asi také pomohl konec kariéry nejlepší české badmintonistky Kristíny Gavnholt, nemyslíte?

Určitě. To bylo pro mě velké překvapení, nečekala jsem to. Bavily jsme se spolu, ale až postupně z toho vyšlo, že je těhotná. Jednou večer jsem se dívala na mobil a najednou jsem viděla článek „Kristína Gavnholt ukončila kariéru". Hned jsem si řekla: Cože? Byl to šok. K duhu mi ale přišlo, že od září jsem jako Kristína začala spolupracovat s jedním dánským klubem, trénovala jsem tam asi čtrnáct dní. To mi moc pomohlo.

Je pro vás ona a třeba i Petr Koukal inspirací?

Samozřejmě. Oba jsou velice známí, byli na třech olympiádách, mají mnoho úspěchů. Petr navíc vyhrál boj s těžkou nemocí a jeho tatínek mě dostal ve dvanácti do reprezentace. Mám je jako vzor. Co ale třeba vím, tak Kika nikdy nebyla přirozený talent, chtěla však něco dokázat a její poctivostí a pílí se jí to podařilo. Má mnoho domácích titulů, je mistryní Evropy, a když vidím, jak to uměla, šlo jí to, obrovsky ji respektuju a je to motivace. Vždy si řeknu, že když ona to zvládla, tak já bych také mohla.

Otvírá vám republikový titul další dveře i v zahraničí?

Moc si toho titulu vážím, ale pořád je to jen malá část něčeho velkého, na co lze dosáhnout. V tuto chvíli to vnímám spíše jen symbolicky. Body z toho šampionátu se počítají jen do českého žebříčku, a jestli chci uspět ve světě nebo Evropě, tak mi to moc platné není. Proto právě musím objíždět zahraniční turnaje a také juniorské soutěže.

Jaké máte další ambice?

Teď mám před sebou juniorské mistrovství Evropy, a příští rok chci startovat na mládežnických olympijských hrách. Rozhodně ale chci dál pracovat a zlepšovat se. Že jsem vyhrála mistrovství republiky, je super, ale případů, kdy někdo vyhrál, a za rok ho to přestalo bavit, bylo mnoho. To nechci. Jsem bojovnice, nevzdávám se a na kurtu vždy nechám vše, takže mě to namotivovalo do další práce.