Naomi Ósakaová (tenis)

Právě tato dcera japonské matky a haitského otce, celý život bojující s pochybami o sobě samé, v poslední době rozjela širokou diskusi o psychickém zdraví sportovců. Jedna z nejvlivnějších sportovkyň světa loni raději odstoupila z French Open, než aby se účastnila povinných tiskových konferencí. Prý kvůli depresím.

Naomi Ósakaová opouští v slzách kurt.
Seš marná, Naomi! Ósakaová se po výkřiku z publika rozplakala, dostala kanára

Nedávno v Indian Wells jí zcela rozhodil sprostý výpad z publika, kurt opouštěla v slzách. Řada kolegů, kolegyň i expertů ji chápe, leckdo na druhou stranu upozorňuje na to, že elitní sportovci by měli vykazovat vyšší úroveň psychické odolnosti (a za případné nepohodlí v tomto směru jsou velmi dobře placeni). „Soucítím s ní, ale život prostě není perfektní,“ vzkázal čtyřnásobné grandslamové vítězce Rafael Nadal.

Simone Bilesová (gymnastika)

Nejúspěšnější gymnastka všech dob. Vzor železné vůle a cílevědomosti: tahle drobounká Američanka, jejíž matka byla závislá na drogách a alkoholu, se přes všechny životní ústrky a překážky propracovala k 23 zlatých medailím z olympiád a světových šampionátů.

Přesto se loni na hrách v Tokiu zhroutila a odstoupila ze soutěže. „Život je víc než gymnastika,“ řekla později novinářům.

Simone Bilesová
Trenér mě zneužíval, tvrdí čtyřnásobná olympijská vítězka v gymnastice

Bilesová totiž patřila k centrálním postavám skandálního příběhu sexuálního zneužívání v americké gymnastice. I ona byla mezi stovkami obětí lékaře Larryho Nassara, jenž od soudu odešel s trestem 175 let za mřížemi. S následky tohoto otřesu dodnes bojuje a právě z toho důvodu vzdala i tak očekávanou olympiádu.

„Jde o situaci, která vám otevře oči,“ komentoval to legendární plavec Michael Phelps, podle nějž se mnoho sportovců, zvyklých vítězit a mít situaci pod kontrolou, zpočátku odborné psychologické pomoci brání. „I pro mě to bylo velmi těžké.“

Ashleigh Bartyová (tenis)

25

Zvláštní číslo. Právě v tomto věku skončily sportovní kariéru – zdánlivě na vrcholu – třeba hvězdné tenistky Justine Heninová a Ashleigh Bartyová či biatlonové šampionky Magdalena Neunerová a Laura Dahlmeierová. Všechny shodně mluvily o chybějící motivaci a touze normálně žít.

Pro sportovní fanoušky po celém světě to byl šok. Pětadvacetiletá světová jednička jen dva měsíce po zisku svého třetího grandslamového titulu oznámila, že končí kariéru. „Nikdy jsem nechtěla jít s proudem,“ vzkázala Australanka, která mezi profesionálky pronikla už ve čtrnácti letech.

Chce se teď věnovat rodině a odpočinout si od neustálého tlaku. Bartyová ostatně kariéru načas přerušila před osmi lety, osamělé létání z turnaje na turnaj ji psychicky vyčerpávalo.

Světová jednička Ashleigh Bartyová ukončila kariéru.
Život na okruhu Bartyovou psychicky vyždímal. Záchvaty deprese přiznal i Pogba

„Ke všem sportovcům, kteří to dotáhnou na absolutní vrchol, bychom měli mít velký respekt. Tím mám na mysli i Ashleigh Bartyovou. Nejen kvůli tomu, co dokázala, ale i proto, že v pětadvaceti letech dokázala ukončit kariéru. Je úctyhodné říci, teď zkusím něco jiného,“ říká psycholožka Zdeňka Sládečková.

Mikaela Shiffrinová (alpské lyžování)

Na bílých svazích byla zvyklá vyhrávat všechno co se dalo, na diváky působila jako dokonale seřízený stroj na úspěch. Jenže zdání klame – pod holywoodsky nablýskanou image se skrývá citlivé nitro.

Ester Ledecká se zlatou medailí ze zimní olympiády v Pekingu.
Sláva i beznaděj. Připomeňte si zásadní momenty zimní olympiády v Pekingu

Na letošní olympiádě v Číně se o tom přesvědčil celý svět. Americká superstar byla devátá v super-G, osmnáctá ve sjezdu a vůbec nedokončila slalom, obří slalom a kombinaci. Shiffrinová pak zoufale hledala vysvětlení. „Cítím se mizerně. Zpochybňuji všechno, co jsem si myslela, že vím o svém lyžování a závodní mentalitě,“ hroutila se v televizním rozhovoru, v němž bojovala se slzami.

Je známo, že od tragické smrti svého otce v roce 2020 opakovaně uvažovala o ukončení kariéry a mluvila o tom, že v lyžování už nenachází tu radost jako dřív.

Sportovní psycholožka Zdeňka Sládečková: My vidíme jen to pěkné

Psycholožka Zdeňka Sládečková.Psycholožka Zdeňka Sládečková.Zdroj: archiv Zdeňky SládečkovéVeřejnost v poslední době poznává i odvrácenou tvář sportu. Spousta sportovkyň se trápí, některé dokonce končí. Třeba v tenise Bartyová, Ósakaová, pak Bilesová, Shiffrinová. Všechno velké hvězdy. Jak se na to jako psycholožka díváte?
Způsobeno to může být celou řadou důvodů, které třeba ani nemusíme umět pojmenovat. Budou mezi nimi ale určitě osobní, zdravotní, rodinné, ale třeba i existenční. Pokud přímo nevidíme pod slupku, tak zvenku se dá těžko říkat, že už nevydržela tlak nebo že se jí už nechce trénovat. Bez znalosti konkrétního případu to nelze obecně hodnotit. Role špičkového sportovce vyžaduje mimořádné nasazení a je ze všech stran náročné. My vidíme jen to pěkné, načinčaný vnější efekt, ale to všechno, co se za tím skrývá, je pro sportovce velice náročné. Proto není divu, že to někdo dobrovolně, nebo částečně nedobrovolně vzdá. Někdo raději opustí vrchol a stáhne se někam do údolí, pohody a klidu. Pobyt na pomyslném Olympu sportovce nasytil. Může mít další cíle, chce odpočívat a zkusit něco jiného. V druhém případě na něj působí enormní zátěž a tlak. Může dojít do stavu, kdy jsou vyčerpány vnitřní zdroje, ať už mentální nebo fyzické. Pak se mozek vzepře a řekne: spálili jsme veškeré palivo, je tady spáleniště. Tomu se říká vyhoření. K tomu dochází zřejmě v sebezáchovném módu mozku, který řekne: já to už prostě takhle dál nedávám, a zastaví to. Pro sportovce to nemusí být úplně příjemné a může se jednat o formu, která může být přechodná, že negativní stav časem odezní, nebo je to forma trvalá, kde už není cesty k návratu.

Naomi Ósakaová
Polobozi ze žuly? I sportovci mají křehkou duši. Ósakaová razí nový trend

Je podle vás ženská psychika křehčí než mužská, nebo záleží na jednotlivcích a pohlaví nehraje roli?
Určitě v tom hraje roli. Muži jsou historicky přece jen větší válečníci než ženy. Domnívám se, že úspěšných chlapů, kteří by to vrcholu položili, není tolik. Nevím o nich. Zatímco ženská psychika je nastavená jinak. Pokud touží ženy vylézt na osmitisícovku, tak se tam nevydají psychicky křehké horolezkyně. Lezou tam ženy, které si nějakým způsobem dlouhodobě vytvářely odolnost. Platí to i jinde a tím se prosívají adeptky na špičkový tenis. Když nemají dostatečné mentální dovednosti a zejména odolnost vůči stresu, zátěži, nepohodě, nepřízni, tak mohou mít jakýkoliv talent, ale nevydrží náročnost a nevystoupají mezi nejlepší. Na vrcholu se už povětšinou pohybují ženy a dívky, které si velkou odolnost vypěstovaly. Některé to mají dané, je jim to vlastní, ale některé si to musejí odpracovat a vybudovat, protože jim nic jiného nezbývá. Zase jsou mezi nimi rozdíly. I ty ženy, které mají obrovskou odolnost, tak v jejich duši není jenom síla. Jsou tam i slabá místa, jakési Achillovy paty. Zvenku může taková žena působit jako obrněný transportér, jako že je ničím nedotknutelná a nikým neporazitelná. Může ale přijít chvíle, kdy zjistíte, že má slabé chvilky, kdy se potýká s úzkostí, depresí nebo panickými ataky. Žádná psychika není úplně z kamene.

Japonská tenistka Naomi Ósakaová.Japonská tenistka Naomi Ósakaová.Zdroj: ČTK/AP/Elise Amendola

Dnešní doba situaci nepomáhá. Kontakty se během covidu často omezily na minimum, dominovaly sociální sítě. Je třeba i tohle jedna z příčin problémů?
Tyto okolnosti se podle mě do života elitních sportovců nepromítají. Oni i za covidu prakticky nepřestali trénovat a hráli nebo závodili v zemích, kde to bylo i v omezené míře možné. Tahle doba spíš zasáhla mladé lidi s sportovce, kteří se doma nemohli realizovat. U vrcholových sportovců jsem to nepozorovala, protože oni byli pořád v tréninku a hledali cesty, jak formu udržet. Ani si nemohli dovolit vypadnout z vyjetých kolejí. Na ně omezení takový dopad nemělo.

Odborníci zmiňovali stres. Podle některých jsme dnes obecně méně odolní, což má být opět dáno vývojem společnosti a internetu. Souhlasíte s tím?
Nemohu to říci na sto procent. Vrcholoví sportovci musí být zaměření egocentricky. Okolí pro ně bude vždycky až druhá zájmová zóna. Musí myslet výhradně na sebe, na své potřeby, a na to, co patří k jejich profesi, aby se udrželi ve špičce. Podle mě dopad toho, co se kolem děje, je zase tolik neovlivňuje. U někoho to může mít větší dopad, někdo se s tím líp vyrovná. Závodníci si musí jít stále za svým, a ne se rozhlížet kolem sebe. Tréninkový program mají od rána do večera tak zaplněný, že to nemohou zastavit. Pochopitelně registrují, co se děje a jestli je situace pohodovější nebo ne, ale pro ně to nemá takový význam, protože oni nežijí normální život. Ten jejich je úplně jiný, dá se říci, že umělý. Ani když tu žádný covid nebyl, tak nepořádali každý víkend večírky, nemohli si odjet podle libosti odjet na dovolenou, dělat, co by se jim zachtělo nebo jíst a pít to, na co by měli chuť. Mohou dělat jen to, co je vede k výsledku a výkonu. Přijde mi, že jsou jako z jiného světa. To je pak možná i důvod toho, že někdo z nich sport předčasně opustí. Mohou si třeba říct: já chci teď zase žít normálně jako ostatní lidí. Chci se ráno dosyta vyspat, a ne každé ráno pospíchat na dvoufázový trénink.

Trenérka Eteri Tutberidzeová se stříbrnou medailistkou z Pekingu Alexandrou Trusovovou.
Kdo je trenérka, která děsí svět? Jak ocelová generálka drezíruje létající Rusky

Řešila jste ve své praxi podobné případy? Co s tím lze dělat?
Poznala jsem pár případů, kdy sportovci vyhořeli. U nich napnutá struna praskla. Hlava ani tělo to už nezvládaly. Někteří z nich se vzpamatovali, respektive se u nich třeba za tři měsíce v tomto ohledu povedla regenerace. Někomu to zase trvalo tři roky. Někteří jsou zpátky, jiní se rozhodli, že do toho vlaku už nechtějí naskočit. Je to hodně individuální. Pakliže dojde ke ztrátě motivace a lidé si najdou něco jiného, co je naplňuje, tak už se nemusí vrátit. Někteří jsou ale ke sportu vedeni od dětství a říkají, já to musím dělat, protože nic jiného neumím. Zažila jsem například, že si místo sportu založili kavárnu, někdo se dokázal vrátit, a ještě dokázal velké věci. Na mysli mám třeba oštěpaře Vítězslava Veselého, který měl spoustu zdravotních i jiných problémů. Pomohlo mu, že se trochu zmizel z očí a dělal si sport po svém. Pak ale odjel do Tokia a pověsili mu tam na krk bronzovou medaili.

Pomáhá u takto známých sportovců o své úzkosti, depresi, o problémech veřejně mluvit a třeba se svěřit médiím?
Je to asi o nátuře každého z nich. Mezi hvězdami jsou introverti, z kterých se někdy těžko páčí kloudné slovo. Jsou ale mezi nimi i takoví, kteří se komunikovat naučili. Ono je to celé složité, protože jsme předsudečná společnost. Pokud zveřejníte své slabiny, reakce mohou být různé a lehce se do nich dá strefovat. Člověk nemusí být ani sportovec a raději se kryje a do soukromí si nikoho nepouští. Je třeba si ale uvědomit, že když někdo ukončí kariéru, tak to není projev slabosti. Naopak spíš vlastní síly. Společnost to ovšem může interpretovat nepatřičně, a tak na pořekadle mluviti stříbro, mlčeti zlato, bude v těchto případech něco pravdivého. Každopádně bychom měli mít ke všem sportovcům, kteří to dotáhnou na absolutní vrchol, velký respekt. Tím mám na mysli i Ashleigh Bartyovou. Nejen kvůli tomu, co dokázala, ale i proto, že v pětadvaceti letech dokázala ukončit kariéru. Je úctyhodné říci, teď zkusím něco jiného.