Bubkův závratný skok o tyči 615 cm, dalekonosný hod oštěpaře Železného do vzdálenosti 98,48 m a nepochopitelný výkon Sotomayora 245 cm ve skoku do výšky jsou hranice, na které útočí atleti už léta. Zatím marně.

„Každý den, když vstanu, raduju se, že jsem světový rekord udělal. Doufám, že ho jednoho dne někdo překoná. Ale také doufám, že to bude trvat hodně dlouho,“ líčí Sotomayor. Své rekordy má živě v paměti. „První jsem skočil 8. 9. 1988 v Salamance, poslední 27. 7. 1993 taky v Salamance,“ vyhrkne Kubánec.

Ani Jan Železný si nemyslí, že je nepřehoditelný. „Jednou se to určitě někomu povede. Těžko říct kdy. Současní kluci hází kolem 91 metrů, to je od rekordu ještě daleko,“ uvažuje.

A Sergej Bubka? Proč se dnes neskáče tak vysoko? „Také jsem z toho překvapený. Důvodem mohou být technické schopnosti atletů a také se možná až moc závodí. Když jezdíte z mítinku na mítink, těžko budete skákat vysoko,“ míní ruský atlet.

Kde je tedy hranice lidských možností, kam až se může člověk zlepšovat? „Už jsme k ní blízko. Rekordy se budou překonávat čím dál hůř. Navíc dnes není tolik opravdu dobrých výškařů, kteří by se navzájem hecovali a motivovali,“ soudí legendární Sotomayor.

I on sám čekal čtyři roky, než překonal sám sebe. „Když zemřel můj trenér, měl jsem výkonnostní díru.“ Možná postrádal vlastnost, která je podle Bubky pro rekordy klíčová: „ Nejdřív každý musí mít v sobě snahu se neustále zlepšovat. To je základ.“