Je mezi nimi pět let rozdíl a jsou každý jiný. Petr v Paříži oslaví v pátek 9. srpna šestadvacáté narozeniny. Na oslavy pochopitelně nebude pomyšlení, i když to bude po případném finále C2 500 metrů. Jenže bude držet pěsti Martinovi, jehož čeká závěrečná šichta na singlu.

Už dřív se rozhodli, že nebudou bydlet v olympijské vesnici. „Je poměrně daleko od kanálu na jezeře Vaire-sur-Marne, a tak jsme si celý rodinný tým i s naší kuchařkou pronajali domeček. Na závodiště to mámě jen deset minut autem,“ popsal Petr.

Je lepší mít jedno zlato než dvě stříbra

Martin je pro mladšího sourozence pořád vzorem. Ten kráčí v jeho stopách, jako vejce vejci si však nejsou podobní. „Za poslední rok dva Petr pořádně nabral svalovou hmotu. Je z něj kus chlapa,“ poznamenal Martin.

To že se všechno točí kolem kolem něj bere Petr s úsměvem. „V pohodě. Jsem na to zvyklý. On odbyde všechny mediální povinnosti, stejně mluví líp než já. Aspoň nejsem pod tlakem a mám čistší hlavu na závodění,“ pochvaloval si Petr.

I když spolu v jedné lodi netrénují příliš často a většinu času stráví na singlech, před cestou do Paříže byli deblem spokojení. „V Račicích se nám v poslední době jezdilo dobře a věřím, že teď budeme rychlejší a z toho budeme mít ještě lepší pocit,“ usmíval Petr Fuksa.

Ve Fuksa týmu původně zvažovali, že by do singlu na olympiádě v Paříži nastoupil i Petr, ale nakonec se rozhodli, že kilometrový závod pojede jen zkušený Martin. „Vyhodnotili jsme to tak, že se budu stoprocentně soustředit jen debla. V singlu je tady strašně nabitá konkurence. Jak se říká: je lepší mít jedno zlato než dvě stříbra,“ zažertoval.

„Brácha má ty nejvyšší ambice. Spolu se budeme snažit jet co nejrychleji, a kdyby to klaplo na medaili, bylo by to fantastické. Vždycky chci vyhrávat mít medaile,“ pravil závodník Dukly, který sbíral úspěchy hlavně v kategorii do 23 let.

Martin sedí na kánoi vzadu a řídí, Petr je vepředu a jeho hlavním úkolem je starat se o rychlost lodi. „Je to na něm, má mnohem víc zkušeností. Musí se vypořádat s tím, když fouká nepříznivý vítr,“ vysvětlil kanoista, který drží pádlo nalevo.

V tréninku se musí podřídit staršímu bratrovi

Prakticky celý rok je tým z Nymburka, který primárně tvoří dva závodníci a trenéři, což jsou jejich otec a děda, pořád spolu. Jsou pohromadě při trénincích, soustředěních i závodech. Nemůže vzniknout ponorková nemoc?

„Ani ne. Jsme na sebe zvyklí. Někdy po sobě s bráchou vyjedeme, ale je to výjimka,“ pokračoval Petr. Přiznal však, že jsou odlišní povahově. V čem se to projevuje? „Myslím, že by si Martin přál, abych byl jako on, ale to nejde.“

Podle Petra je sourozenec přehnaně akurátní. „Projevuje se to třeba tím, že na vodu chodíme pravidelně ve tři čtvrtě na devět. Přitom jediným důvodem je to, že jsme tak trénovali už dřív, a tak to pořád dodržujeme. Já bych si program spíš nastavil podle toho, jak se cítím,“ poznamenal Petr.

„Někdy mohu být unavenější a šel bych raději pádlovat až o hodinu později. Kdybych si víc odpočinul, trénink by mohl být kvalitnější. Jenže přes to nejede vlak. Na tom se neshodneme a občas se kvůli tomu pohádáme. Musím se podřídit, což mi nevyhovuje, ale jinak táhneme za jeden provaz,“ dodal.