Český šermíř se zapsal do povědomí sportovní veřejnosti gestem fair play. „Jsem z toho teď trochu v rozpacích," poznamenal čtyřiatřicetiletý kordista v rozhovoru pro Deník.

Stačilo k tomu na první pohled málo: opravil výrok rozhodčích, když v důležité chvilce (nastavený čas zápasu prvního kola) označil svůj zásah jako neplatný. „A udělal bych to znovu," dodal při vzpomínce na Rio.

Od utkání uběhl více než týden, ovšem na odpočinek nebo rodinu neměl „Jířa" čas: po boku Krpálka a spol. čelil na Lipně „atakům" ze všech stran. Malí i velcí fanoušci chtěli podpisy.

Inženýr architektury z Letňan neodbyl nikoho. Kromě podpisu přidal roztomilou malůvku: vlastní kudrnatou podobiznu.

Nepřijdete si trochu jako Alenka v říši divů? Děti vás zastavují, žadoní o podpis.
S takovým zájmem fanoušků se nesetkáváte každý den…
Máte pravdu. Je to sci-fi.
V mém sportu na to nejsme úplně zvyklí. Takových lidí, všichni fandí nám, sportu.

To se pak snadno zapomíná na zdlouhavou cestu domů. Co únava?
I kdybychom letěli sto hodin, stálo by to za to. Je vidět, že lidi dokáže dát něco dohromady.

Byl jste na svých prvních olympijských hrách. Splnily vaše očekávání?
Moc jsem se těšil. Myslel jsem si, že se každý bude soustředit na sebe a na svůj výkon. Ale ne: všichni se neskutečně podporovali.

Proč vás to zaskočilo?
Co jsem viděl, u spousty týmů to tak nefunguje.

Český šerm chyběl pod pěti kruhy dvacet let. A teď v Riu jste startoval vy i Alexander Choupenitch. Říkal jste si, že to je speciální?
Abych řekl pravdu, byl jsem zvědavý. Chtěl jsem vědět, co se v člověku bude odehrávat, až vstoupí na planš (pozn. aut.: šermířský „koberec"). Až mi rozhodčí řekne „vpřed". Byl to zážitek a za tím jsem tam jel.

Co vás ještě překvapilo?
Měl jsem radost z toho, jak se naši sportovci obecně na olympiádě chovají. Bylo jim jedno, zda jste známá osobnost, nebo někdo, koho nikdo nezná.

Kdo na vás udělal největší dojem? Nevzal jste si třeba vy sám od někoho autogram?
Potkali jsme spoustu lidí. Ale víte, kolikrát mi hvězd bylo líto, jak chtěl každý „selfie". Já se s nikým nefotil. Stačil mi ten zážitek, jak se najednou ocitne deset tisíc sportovců na tak malém místě. Cítil jsem neskutečnou energii a auru.

Už jste zmínil fakt, že jste se navzájem hodně podporovali. Dá se nějaký „hecíř" vypíchnout?
Bylo super sednout si vedle Petra Koukala, Radka Štěpánka nebo Petry Kvitové. Přijdete na oběd, zasmějete se. Je to, jako byste se s těmi lidmi znali skoro od narození. Vážně, to mě potěšilo.

Gesto fair play by udělal znovu

Ani vy jste neunikl pozornosti, je to tak?
Nečekal jsem ji.

Vážně vás nenapadlo, že když – s trochou nadsázky – férově pošlete soupeře dál, tak to bude mít ohlas?
Ale já to takhle nevnímal. Ještě nějaký čas zbýval. Platí přece, že dokud není konec, ještě máte šanci vyhrát.

Ano. V utkání jste vedl, ale potom jste opravil sudí. Co se vám pak honilo hlavou?
Nepřemýšlel jsem nad tím, zda je to špatná nebo dobrá věc. Věřte mi, že bych to udělal znovu.

Tohle fanoušci dokážou ocenit.
Ano. Na jednu stranu je to příjemné, ale na druhou stranu je člověk v rozpacích.

Proč?
Člověk si říká, že v mnoha odvětvích ten sport není tak čistý, jak by měl být.

Šerm je?
Mám za to, že ano. Po zápase, za mnou ještě jednou přišel Brazilec… Děkoval mi, jak jsem se zachoval. Tím to pro mě skončilo.

Ale tenhle příběh po zápase dostal pokračování, že? Psali vám fanoušci, všimli si vás novináři.
Vzalo to takový rozměr… Až to nechápu. Ozvala se mi i řada brazilských fanoušků.

To vás muselo potěšit. Tuším, že děkovali?
Ano, psali, že jim to dává naději i do normálního života, do politiky. Bylo to zvláštní. Jestli to někomu pomůže, jsem rád. Bylo by fajn, kdybych alespoň jednoho člověka přesvědčil, že fair play má smysl.

A má podle vás smysl, aby na olympiádě byly sporty, které si jí tolik neváží? Řada předních tenistů nebo golfistů odmítla jet do Ria, což vysvětlovali virem zika…
Je to těžké. Nechtěl bych to generalizovat. Můžete být golfista 
a fakt to pro vás může být vrchol.

Nehrály roli peníze?
Určitě u někoho také, jiným to nepasuje do programu sezony. Asi by se na to funkcionáři měli podívat. Olympiáda by měla být pro sportovce vrcholem, aby na ni jeli jen ti nejlepší.

Šerm? Jeden z nejbezpečnějších sportů

Předpokládám, že šerm a šermíři si účasti pod pěti kruhy váží.
Samozřejmě. Je to pro nás nejen vrchol sezony, ale pro mnohé je to i vrchol kariéry. Znám spoustu výborných lidí, kteří se na olympiádu nedostali. Každému sportovci bych to přál. Je to zážitek na celý život.

Je nějaký sport, který na olympiádě chybí?
Zrovna jsem se koukal na sporty, co budou nově za čtyři roky v Tokiu. Myslím, že baseball a softball tam patří. Za softball jsem rád, dlouho jsem ho hrál.

Když jste zmínil další hry, co vy a Tokio 2020?
Občas se na to někdo ptá. Šermovat určitě budu, ale nevím, zda na takové úrovni. Máme dost široký tým 
a dobrou reprezentaci, takže o místo bude boj. Před pěti lety to nebylo. Konkurence nás žene nahoru.

Jak těžké je dostat se do národního mužstva?
Když to člověk bere vážně, tak se to dá. Podmínky máme výborné, v našem centru se dá trénovat celý den i celou noc. Mimochodem: do posledního turnaje jsme bojovali o účast v Riu v soutěži družstev. To před pár lety bylo nemyslitelné.

Kdyby rodiče uvažovali o šermu pro svou ratolest, kolik peněz musí dát?
Je fakt, že člověk do toho musí něco vložit. Nicméně těm, kteří začínají, půjčujeme klidně na půl roku vybavení zdarma, aby se člověk mohl rozhodnout.

A zůstávají?
Kdo si šerm vyzkouší, propadne mu.

Měl jste problém s kolenem, navíc šerm může znít laikům nebezpečně. Je to tak?
Není. Je to jeden z nejbezpečnějších sportů. Zažil jsem maximálně tak modřiny. Není to jen o pohybu: člověk musí myslet, rychle reagovat. Říkám tomu, že jde o puzzle procesů.

Vaším soupeřem na olympiádě byl Athos Schwantes. Příznačné jméno pro muže, co bojuje s kordem… Asi jste také četl Tři mušketýry, že?
(úsměv) Samozřejmě, to k tomu patří.

Zlákali vás d'Artagnan a spol. k šermu?
Četl jsem je až v pozdějším věku, kdy už jsem měl první souboje za sebou. K šermu mě dovedl otec, reprezentant a nyní trenér.