„Na mojí hlavní čtyřstovce to byl sice posun o jedno místo, ale já jsem měla cíle vyšší, a když je nesplníte, je to strašný neúspěch. Mrzí mě to a ještě dlouho mrzet bude, pro olympiádu jsem obětovala maximum," přiznala po návratu z Brazílie třiadvacetiletá plavkyně, která se připravuje ve Vysokoškolském sportovním centru v Praze, ale stále hájí barvy KPS Ostrava.

Tušíte, kde se na cestě do Ria stala chyba?
O tom teď stále přemýšlím. Asi to bude v tom, že jsem do toho dala všechno. Měla jsem to brát jako další rok, místo soustředění si přes Vánoce dát volno a poslechnout své unavené a nemocné tělo, které si potřebovalo odpočinout. Většina zranění u vrcholových sportovců přichází z únavy, kdy už je něco přes čáru. Já jsem své tělo neposlechla a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Neudělala jsem si osobák, nezaplavala český rekord a nebylo z toho ani umístění, se kterým bych byla spokojená. Doufám, že se z toho nějak vyhrabu.

V rozplavbě čtyřstovky jste zůstala tři sekundy za svým českým rekordem, což je docela hodně…
Nejhorší je, že asi dvě vteřiny jsem ztratila v poslední stovce. Kraul jsem měla celý rok slušný, nemusela jsem z něho mít obavy, na tréninku jsem válela jednu stovku za druhou, bylo to super. Pak přišel závod a mě tohle srazilo na lopatky. Čtyřstovka se ale skládá ze čtyř způsobů a mi ke konci prostě došly síly.

Podobné zklamání jste prožívala už před čtyřmi roky po olympiádě v Londýně. Za jak dlouhou dobu jste ho tehdy překonala?
Můžu říct, že pak mě asi tak rok nebavilo závodit. Jezdila jsem na závody s tím, že to musím odplavat. Naštěstí jsem v té době maturovala na Sportovním gymnáziu Dany a Emila Zátopkových v Ostravě na tréninky jsem sice chodila, ale moje myšlenky byly trošku někde jinde, což bylo fajn. Trápila jsem se a věděla, že potřebuji změnu a musím pryč z Ostravy. Odmaturovala jsem, šla na vysokou školu do Prahy a tam dostala takovou tu druhou mízu. To mi pomohlo k tomu, že jsem se na trénování znovu těšila a začala do toho jít zase na sto procent.

Přesto vám to na olympiádě letos nevyšlo…
Nejhorší je žít teď s pocitem, že jsem v tom finále v Riu mohla být a že jsem tam měla být. Holky mi neuskočily časově o tolik, abych neměla možnost se tam probojovat. I semifinále na kratší polohovku bylo v mých silách, daleko za mým českým rekordem. To, že na ty holky mám, mě udržuje při vědomí, jenom už se musím chovat jako profesionál, a když tělo říká, že chce odpočinek, tak mu ho dám stejně, jako když si bude chtít zaběhat, tak prostě půjdu. Pořád to nevzdávám, protože v mojí hlavní disciplíně padl světový rekord a dala ho Katinka Hosszú, které je dvacet sedm let. Je o čtyři roky starší než já, proto mám ještě čtyři roky na to, abych si dala nějaký dobrý čas a umístění. Vždycky jsem si myslela, že čtyřstovku plavou holky mladé, protože je to těžká disciplína, ale vidím, že to jde i v tomhle věku. Říká se „do třetice všeho dobrého", tak snad už třeba to Tokio mi potom vyjde líp, když v Riu se to nepovedlo (smutně se usměje).

Na loňském mistrovství světa v Kazani jste po skvělém výkonu obsadila páté místo, ale v Riu se vám to nepodařilo zopakovat. Netrpíte komplexem z pěti kruhů?
Pro každého sportovce je olympiáda něco jiného a na rozdíl od mistrovství světa, na které se dívá jen pár nadšenců, najednou plavání sleduje celý národ. Na to se ale nechci vymlouvat. V Kazani jsem měla čtyřstovku poslední, předtím už jsem zaplavala nějaké dobré výsledky, tak jsem byla trošku klidnější. Teď to byl strašný skok do neznáma, byla jsem nervózní, ale myslím si, že to o výsledku nerozhodlo. Jsou věci, na které se člověk nepřipraví v Kazani jsem si byla jistá, že zaplavu dobře, a tohle jsem v Riu nezažila, sama sobě jsem nevěřila. Na tréninku, kdy plavu s kluky, si věřím a snažím se jich držet, pak přijdou závody a já strašně znejistím. To byla největší chyba. V Londýně jsem byla jako nováček z olympiády vyjukaná, teď se mi stal jiný problém, který musím se svým psychologem mnohem víc řešit a nabrat jistotu. Máme spoustu inovací, které chceme dělat více jezdit na závody s evropskou konkurencí, abych v nich nabrala jistotu, že holky jsou k poražení. Myslím si, že bych mezi ně mohla patřit.

Po Londýnu 2012 jste měla rok plný změn. Budete se dál připravovat na Strahově?
Můj trenér Jaroslav Strnad s Markétou Kaplanovou skončili, místo nich je Ital Paollo Bossini s asistentem Tomášem Brtníkem. Bude to taková nová doba, ze začátku těžká, možná i trošku na ostří nože, ale jsem zvědavá, může to být zajímavé. V Česku chybí nějaký impulz ke změně v plavání, tak jsem ráda, že přijde on a udělá něco nového.

Trénovat zase budete i se svou mladší sestrou Terezou, účastnicí mistrovství Evropy, která se chystá do Prahy za studiem. Těšíte se?
Jasně, protože během roku se domů do Ostravy moc nedostanu a po obou ségrách, Tereze i nejmladší Petře, mi bylo smutno. I pro Terezku to bude krok k něčemu novému, protože vidí, že já jsem v Praze spokojená, takže se určitě taky zlepší. Dvě Závadové na olympiádě v Tokiu 2020? Tak to by byla bomba (rozesměje se).

O přípravě v zahraničí neuvažujete?
Mám v plánu to zkusit.

Třeba v Maďarsku u Katinky Hosszú?
To mě napadlo, ale oni mezi sebe jiné plavce moc nepouštějí. Katinka je specifická tím, že hrozně moc dře ne že bych se bála, že to nevydržím, ale myslím, že to by nevydržel nikdo. Ona má trošku jiné nastavení mysli a s manželem, který je zároveň její trenér, to mají připravené tak, že jim to vyjde. Podřídili tomu jídelníček, pořád s nimi jezdí masér-fyzioterapeut, takže jsou jako taková rodinná továrna.

Kam se tedy chystáte vyrazit?
Vím, že musím zkusit něco jiného, abych dostala zase nějaký nový impulz. Chtěla bych vyjet někdy na jaře do Austrálie, kde mají výbornou tréninkovou skupinu. Už jsem komunikovala s trenérem, který trénoval Stephanii Rice, světovou rekordmanku v polohovkách a vítězku olympiády v roce 2008. Ještě ale nemám nic v ruce, všechno se odvíjelo od toho, jestli uspěju v Riu. Kdyby se mi to povedlo, mám dveře samozřejmě otevřenější mnohem víc. Teď to budu mít komplikovanější, ale možná proto si toho budu víc vážit.

V Riu jste plavala první a třetí den olympiády. Spravila jste si pak někde náladu?
Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky a hodně chodila na jiné sporty s českými reprezentanty, to mě bavilo. Super to bylo na tenise, kde jsme fandili ve velkém. Viděla jsem hrát Petru Kvitovou i postup párů do semifinále. Samozřejmě také zlaté finále judisty Lukáše Krpálka a při státní hymně měla husí kůži. Po letech jsem viděla kajakáře Jířu Prskavce, což je moje srdcovka, protože jsme spolu byli už v roce 2010 na olympiádě mládeže v Singapuru, kde on vyhrál a já měla bronz. Medaili v Riu jsem mu moc přála a byla ráda, že ji s ním můžu oslavit. Český tým se tam dost stmelil, všechno jsme prožívali společně. Musím říct, že atmosféra byla nezapomenutelná a konečně jsem poznala takový ten duch toho olympismu. V Londýně si to nepamatuji, byla jsem mladý benjamínek výpravy, teď už jsme se poznávali víc. Překvapily mě tenistky, Lucka Šafářová a Petra Kvitová jsou super holky, v pohodě jsou i cyklisté, tím jsem byla úplně nadšená.

Vrchol sezony máte za sebou. Co budete dělat v nejbližší době?
Do konce srpna jsem si dala volno na regeneraci organismu. Na gauči ležet nebudu, ale hýbat se chci jen tak normálně, občas si někde do něčeho pinknout. Od září začnu chodit cvičit do fitka a běhat, takže se budu připravovat na suchu a udržovat kondici. Je to dlouhá pauza, ale během roku jsem pociťovala, jak jsem starší a unavenější. Z těžkého tréninku jsem se dostávala dva dny, předtím jsem byla úplně v pohodě do druhého dne. Je vidět, že svaly jsou opotřebovanější. Půl roku se teď chci věnovat hodně škole, chybí mi spousta zkoušek k uzavření třetího ročníku. Plavání mě pořád baví, ale priority se teď vymění, půjde tak trošku stranou. Ve vodě začnu zase trénovat od října.