Na úplném začátku byl letáček visící na školní nástěnce. Lákal nováčky do hodonínského oddílu stolního tenisu. „S kamarádem Liborem Vaculovičem jsme si ve třetí třídě řekli, že to zkusíme. Byli jsme taková soutěživá dvojka. Chytlo nás to a rivalita tam pokračovala. Nebylo cesty zpět,“ vzpomíná Lubomír Jančařík.

Rozhodující krok v jeho kariéře nastal, když z Hodonína odešel trénovat do Ostravy. „Byla to zásluha mamky. Pochopila, že pro můj sportovní růst je to nezbytné,“ pokračuje.

To ovšem obnášelo změnu školy a bydlení na sportovní ubikaci. „Nebylo mi ani třináct, měl jsem z toho trochu obavy. Vždyť Ostrava je proti Hodonínu velkoměsto.“

Zapadl do party 

Začátky ale prý až tak krušné nebyly. Na nádraží mu při první cestě sice ukápla slzička, ale zakrátko se necítil osamělý. „Zapadl jsem do party stolních tenistů, měli jsme skvělé trenéry. Domů jsem jezdil na víkendy, později se intervaly protahovaly,“ vypráví.

Kamarád Libor se tenkrát k odchodu neodhodlal. Působiště změnil až později a nedotáhl to tak daleko. Lubošovi to naopak v další kariéře pomohlo. „Hned pod ubytovnou byla hala a jedno z nejlepších tréninkových center v republice. V mládežnických kategoriích jsem se časem zařadil do špičky, a pak to jelo dál,“ říká.

Ping pong dělal s úmyslem, aby se mu mohl naplno věnovat. Jasnou volbou bylo i studium na Sportovním gymnázium Emila a Dany Zátopkových. V šestnácti začal hrát nejvyšší domácí soutěž, dostal se do reprezentace a ve dvaadvaceti přišla nabídka z Německa.

Odstěhoval se do Grenzau, a to byl velký skok. „Dokázal jsem porazit světové hráče. Výhodou bylo, že tam v roli hlavního kouče působil Tomáš Pavelka,“ připomíná a nezastírá, že jeho vzorem byl Petr Korbel. Hráč, který patřil do světové špičky a jehož největším úspěchem bylo čtvrté místo na OH 1996.

„Snažil jsem se mu podobat, i když měl jiný styl než já. Petrova hra je taková ladnější, ale motivovala mě jeho kariéra a dostat se jako on mezi nejlepší hráče světa,“ vysvětluje účastník řady šampionátů.

Nejraději ale vzpomíná na okamžik z letošního března, kdy se mu podařilo probojovat na tokijské hry. Předtím se totiž kvůli pandemii nehrály turnaje. Přišlo to v pravý okamžik.

Startoval už na olympiádě v Riu. Tam se dostal díky postavení v žebříčku, ale na kvalifikaci do Tokia měl považte jedinou šanci v Dauhá. „Byl to opravdu úspěch, nesměl jsem ani jednou prohrát. O to je postup cennější,“ pochvaluje si.

Přičítá tomu fakt, že se zlepšil a nejspíš mu v tom pomohlo covidové období, kdy se nehrálo. „Začal jsem studovat svou hru a vyhodnotil si, co je pro mě výhodné. Udělal jsem si i rozbor, proč prohrávám se slabšími soupeři. Začlenil jsem si poznatky do taktiky a vyšlo to hned v Kataru,“ prozrazuje.

Číňané jsou jinde 

Může mu nový náhled pomoci i v Japonsku? „Hra i psychika se zlepšily. Při přiměřené dávce štěstí jsem schopný porazit kohokoli. Teď se ale nebavím o Číňanech, ti jsou o hodně jinde. Raději nebudu říkat, co je a není možné. Na olympiádě to umí každý,“ tvrdí.

Tokio však nemusí být pro Jančaříka posledním vystoupením pod pěti kruhy. „Připadá mi, že jsem teprve na začátku nejlepšího období. Nevím, jak dlouhé bude, ale teď po všech stránkách se cítím líp než ve dvaceti.“