Lukáš Konečný: Zkus mě klidně zabít

Jdeme do ringu

Vstávat v neděli je drama samo o sobě. Ale co přišlo potom, byl horor. V devět ráno mě Lukáš Konečný přivítal v hale SKP slovy: „Budu na tebe řvát, budu ti nadávat. Budeme si tykat.“ Sebevědomí mi spadlo do trenek už při pohledu na vytrénovaného sportovce. Krátká rozcvička mi ale naštěstí pomohla se trochu vzpamatovat.

„Tohle je všechno? Pohoda,“ napadá mě po krátkém běhu a protažení. Omyl. „Jdeme do ringu. Dáme si 4 kola, pak posilovací kolečko. Nebudeš mě mít rád,“ upozorňuje mě profesionální bo­xer.

Pak už jde vše ráz na ráz. Rychlé zašněrování rukavic a krátká instruktáž. „Levák, nebo pravák?“ ptá se mě trenér. „Pravák,“ soukám ze sebe. „Fajn. Pravou nohu budeš mít vzadu, stejně tak ruku. Levá bude aktivnější. Ruce si drž u obličeje,“ radí mi boxer. Víc toho prý vědět nepotřebuji. Stejně by to bylo zbytečné.

Pak už z úst Lukáše Konečného slyším jen ujištění, že mi neublíží, že krev poteče maximálně z nosu, ale to se stává.

„Ty se mě klidně pokus zabít,“ burcuje mě Lukáš, zatímco se soukám skrz provazy. „Pokusím se,“ koktám z ringu.

Zrazují mě plíce

První kolo docela zvládám, viděl jsem přece, jak to dělá Rocky. Druhé už je horší. Zrazují mě plíce. Cigaretu před halou jsem si možná mohl odpustit. Na konci každého kola mi boxer nezapomíná uštědřit jednu pořádnou. Tu do žeber, tu zase do hlavy. Po druhém kole už sotva udržím ruce nahoře.

Zdá se mi, že tříminutové kolo trvá stále déle, zatímco minuta mezi koly letí závratným tempem. V přestávkách se nezvládám ani vydýchat. V průběhu třetího kola bych to nejradši vzdal. Snažím se couvat, ale Konečný je neoblomný.

„Vydrž!“ křičí na mě skrz své chrániče zubů. Jako kdyby je ten den potřeboval…

Zdá se mi, že soupeř má podstatně delší ruce než já, což je při Konečného výšce patrně nemožné. Nemohu na něj dosáhnout, kdežto jeho rány jsou přesné. Zakopávám o vlastní nohu a řítím se k zemi. Čas je naštěstí milosrdný a hodiny hlásí konec kola.

Do posledního kola se odhodlávám s myšlenkou, že tohle je konec. Doufám v k.o.. Konečný mi však slíbil, že můj vypínač na bradě zkoušet nebude. Musím vydržet, což se mi s vypětím všech sil nakonec daří. Konec tréninku je ale ještě daleko.

Chvilka odpočinku a přesouváme se ke cvičení. „Box je komplexní sport, takže moc neposilujeme. Tohle je tak všechno, co boxer z posilovny potřebuje,“ ukazuje mi Lukáš Konečný dvě lavice, hrazdu na žebřinách, pár činek a medicinbal. „Snídal jsi?“ otáčí se na mě trenér. „Jen minimálně a zdravě,“ odpovídám. „To je dobře, spousta lidí tu snídani neudrží,“ měří si mě Konečný.

Kolečko obsahuje bench, kotouly s náznaky úderů, činky, mlácení těžkou palicí do pneumatiky a několika dalších cviků, které bych jen stěží dokázal popsat, natož provést.

„Třicet vteřin na stanoviště, 2 kolečka. Vše pochopíš,“ rychle mě instruuje trenér. Chápal jsem pomalu a cvičil ještě hůř, za což jsem co chvíli schytal nějaké to ostré slovo. Snažil jsem se ze všech sil, ale výsledkem bylo pouze to, že jsem dostal příležitost znovu si prohlédnout svou snídani. Zpět do tělocvičny se vracím s odporem, ale odhodlán vydržet. V polovině kolečka dostávám křeč do lýtka a druhou půlku tak trávím na zemi.

Na konci tréninku si Lukáš Konečný neodpustil kopání do mého břicha, zatímco jsem se pokoušel o kliky. Už ani nevím, jestli bylo horší to nebo okamžiky, kdy mi na břicho házel medicinbal. S posledním dopadem těžkého míče na můj propocený bachor jsem ale opět dokázal na tváři vyloudit úsměv. Je konec. Zvládl jsem to. „Ústecký hřebec“ mi po tomhle výkonu asi nikdo říkat nebude, ale jsem šťastný, že jsem to nevzdal.

Závěrem si ještě neodpustím otázku jak často bych musel takhle trpět, abych měl šanci se někam dostat. „Takhle trénuji dvakrát denně,“ vyráží mi na závěr Lukáš Konečný dech. „V poslední době mám ale trochu problém s tělocvičnou, takže sháním jinou. Kdyby někdo z čtenářů věděl o prostorech, kde bych ji mohl vybudovat, byl bych rád, kdyby se ozval,“ zakončuje boxer. Kontakt na něj můžete najít na internetových stránkách www.profiboxing.cz.