Od kolika let hrajete volejbal? A kdy jste si uvědomila, že ho chcete dělat naplno?
Volejbal jsem začala hrát v deseti, beach volejbal v šestnácti letech. U nás se vždy sportovalo, táta i máma hrají amatérsky volejbal. Dělala jsem gymnastiku a ve čtvrté třídě mě přihlásili do volejbalové třídy. V beach volejbalu jsem se našla, když mi bylo osmnáct. Bavil mě ten koncept. To, že se dotknu každého míče, že se musím podílet na úspěchu i neúspěchu. Je to také výborný sport pro amatéry. Plavky a míč má skoro každý. Člověk se u toho nasměje a většinou se ani nemůže vážně zranit. Vrcholový beach volejbal je krásná kombinace – je to sice pořádná dřina, ale také se člověk podívá po světě, komunita je velmi přátelská, s některými týmy jezdíme na soustředění, s protihráčkami klidně jdeme na kafe.

A co s Kristýnou Kolocovou (druhou polovinou dua Maki a Kiki, pozn. red.), se kterou jste se dramaticky rozešla v roce 2015, půjdete někdy na kafe?
Kdo ví… Myslím, že už jsme válečnou sekeru zakopaly. Kristýně se narodilo miminko a to vnímám jako úspěch úplně jiných rozměrů. Je to zásadní životní moment, cítila jsem, že bych jí k němu chtěla pogratulovat, a tak jsem jí napsala smsku. Děkovala mi a přála nám s Bárou štěstí. Teď žijeme každá jiný život, prostě to tak asi mělo být a uvidíme, co přinese čas.

Beach volejbal se hraje v páru. Musí být těžké se sžít. Trávíte spolu celý rok…
Spolupráci s Bárou považuji za druhé manželství. Po rozchodu s Kristýnou jsem zohledňovala mnoho věcí. Věděla jsem, co v týmu nechci, kde je možný kompromis, co je priorita. Je to docela magie. V Čechách je to složitější, tady není tolik hráček jako v Americe nebo Brazílii. Pro nás je to práce, nás to živí. Je třeba najít business partnera, se kterým budete mít stejné cíle, ale kde zároveň funguje chemie. Protože jsou chvíle, kdy spolu budeme někde na konci světa v Číně. Ale znám hráčky, které potřebují jen 190 cm vysokou blokařku a to jim stačí.

Sdílíte se spoluhráčku Bárou Hermannovou soukromé věci? Zanadáváte si na trenéra?
Sdílíme, našly jsme si cestu k sobě, sedíme si lidsky. Každá jsme přitom jiná. Můj svět je víc černý a bílý, vím, co chci a jdu si za tím. Bára jde spíš s proudem, je nekonfliktní. Když Bára trochu zapne akčnost, já uberu, potkáme se a hrajeme nejlépe. A klidně za ní můžu přijít a říct: ten Simon mě včera naštval. Simon je sice náš kouč, ale máme všichni kamarádský a hezký vztah. Myslím, že i on občas přijde a postěžuje si na mě. I trojúhelníky mají občas výhodu.

Kouč Simon je váš manžel (Simon Nausch, pozn. red.). Žijete doma hodně volejbalem?
Všem ostatním může připadat, že žijeme jen volejbalem. Máme i jiný život, ale volejbal je pro nás práce, hobby, vášeň. V jiných vztazích se lidé také baví o tom, co dělají v práci. U nás je to akorát pro oba to stejné. Jsme spolu jedenáct let a za ty roky jsme se naučili najít rovnováhu.

Markéta Nausch Sluková
* Plážová volejbalistka.
* Získala titul mistryně Evropy do 23 let, je trojnásobnou mistryní ČR (2011 a 2014, 2019). S Kristýnou Kolocovou skončily na LOH 2012 v Londýně, na 5. místě. V roce 2015 se rozešly a Markéta začala hrát s Barborou Hermannovou.
* Zúčastnily se LOH v Riu v roce 2016. Na světovém okruhu FIVB v roce 2018 dosáhly na post světových jedniček.

Určitě to není jednoduché. Umíte odbourat konflikty „z práce“, když přijdete domů?
Je to náročné a ne každý vztah zvládne, aby spolu lidé žili, pracovali a cestovali. Některé chvíle jsou těžké: cítím se ublížená, tím co řekl, udělal na tréninku, a jsem protivná. Věci prožívám víc než on. Ale máme hezký vztah a umíme o takových věcech mluvit. Na podzim byl 14 dnů v Brazílii a to byla nejdelší doba, kdy jsme byli bez sebe. Museli jsme si každý den po Skypu volat, protože jsme z toho byli vykolejení. Až to bylo humorné. Dlouho jsem měla pocit, že se musím před ostatními lidmi obhajovat, vysvětlovat, že jsme úplně normální pár, i když mě manžel trénuje. Na to už jsem ale rezignovala. Některé páry mají jako byznys restauraci, my máme volejbal. A jasně, že se občas hádáme. Žijeme v jedné domácnosti a navíc spolu pracujeme. Řešíme i normální život a máme normální manželské spory. Pozitiva našeho speciálního soužití ale stále bohatě převažují.

Mají to obecně ženy ve sportu těžší než chlapi?
Vrcholový sport je brutální prostředí. Není to těžší ani lehčí, ale máme to jiné – jsme často citlivější, máme hormonální pochody, potřebu mateřství, chceme rodinný krb. Určitě to není pro každého, je to ale cesta, kterou jsem si vybrala, baví mě posouvat své limity.

Z toho, jak vás poslouchám a co jsem o vás slyšela, cítím, že chcete vyhrávat opravdu hodně…
Mám v sobě takového démona, jsem rozená perfekcionistka – v osobním i soukromém životě. Perfekcionismus je super věc, díky tomu jsem v životě tam, kde jsem, je to dobrý sluha, ale špatný pán. Musím ho držet na vodítku a vypustit ho, jen když se to hodí. Vadí mi, když se nedělají věci pořádně, vše chci neustále posouvat a zlepšovat, proto chci vyhrávat. Jsem náročná spoluhráčka, kamarádka i partnerka.

Ten perfekcionismus se vztahuje i na domácnost? Máte věci srovnané v komínkách?
To zase ne, rozházená trička nebo neumyté nádobí mě tolik netrápí. Mě zajímá spíš investovaná energie, neumím prostě dělat věci napůl. To jdu raději úplně od toho. Když jsem měla problémy s ramenem, dostala jsem cviky na každý den, jenže jsem je dělala osmkrát denně. Simon už mě raději nepouští samotnou do posilovny. Musela jsem se naučit, že pracovat chytře je lepší než pracovat tvrdě.

Jak se udržujete v psychické pohodě?
Hodně mě baví aromaterapie, dálkově ji studuji na jedné americké škole. Neuklidňují mě jen ty vůně, ale i to, když se v nich můžu hrabat, když si můžu udělat nějakou vonnou svíčku nebo olejíček. U nás to občas vypadá jako v laboratoři, stůl v obýváku je plný olejíčků a náčiní. Také ráda vařím a peču – od salátů po bábovky. Na soustředěních jsem vrchní kuchař. U toho a u čtení dokážu vypnout, což je pro mě většinou problém. Abych byla v pohodě, musím si na tyhle věci najít čas.

Budete se aromaterapii věnovat?
Spíš to zůstane jako koníček. Mě baví se vzdělávat v mnoha směrech. Jednu dobu jsem byla ponořená do čínské medicíny, teď do aromaterapie. V budoucnu bych chtěla zůstat aspoň jednou nohou ve volejbale. Nechci trénovat profesionální tým, ale bavilo by mě věnovat se dětem, vysvětlit jim, že vrcholový sport je složen z mnoha částí. Jen jedna je ta fyzická. Je důležité o tělo pečovat, rozumět mu, správně jíst a mít pořádek a pohodu i v hlavě.

Do kolika let se dá hrát profesionálně plážový volejbal?
Mnoho holek hraje třeba do 38 let. Například Američance Kerri Walshové je 41 let, má tři děti a pořád dobře hraje. Porodí mimčo a za měsíc má na břichu sixpack. Když byly děti malé, jezdily s ní a s chůvou na turnaje. Ale na to je potřeba spousta peněz a nejsem si jistá, že bych to tak chtěla. Navíc začínám pociťovat únavu. Třináct let nedělám nic jiného. V létě zápasy a cestování, v zimě příprava. Mám to ráda, ale těším se, až z toho alespoň na chvilku vykročím. Dokážu si představit, že bych po Tokyu začala plánovat mimino. Letos jste část sezony vynechala kvůli zlomenému malíčku na noze, po nějakém čase jste ale začala hrát i s tím.

Kam až jste ochotná kvůli sportu zajít?
Docela daleko, ale mám pud sebezáchovy a snažím se svému tělu naslouchat, takže například mistrovství světa jsme kvůli tomu musely vynechat. Vydržím hodně, hrozně jsem tam chtěla jet, byly jsme nasazené jako jedničky, ale vnitřně jsem věděla, že to nepůjde.

Hodně čtete. Co máte ráda?
Mám široký záběr. Od skandinávských detektivek přes bichle o čínské medicíně po válečné romány a sebevzdělávací literaturu, například sportovní psychologie mě fascinuje. Teď čtu tři knížky – Analfabetku od Jonase Jonassona, 12 pravidel pro život od Jordana B. Petersona, což je hodně kontroverzní a náročnější čtení, a od Aleny Mornštajnové Hotýlek.

Kde máte vystavené medaile?
U rodičů. Udělali mi chodbu slávy – jsou tam i medaile z dětství, z gymnastiky. Ty nejnovější mám doma, protože je s sebou vozím na různé besedy.

Kde je to doma?
Manžel je Rakušan a domluvili jsme se, že zůstaneme v Česku. Umím si představit, že bych žila chvíli jinde, například trénovala na univerzitě v USA, ale doma bude vždy Praha.

MICHAELA BUČKOVÁ