Milane, co pro tebe znamená akce Díky, trenére?
Jde o moji srdcovou záležitost. O projekt, kterým žiju už šestým rokem. Je vážně krásné objevovat příběhy neznámých lidí a předkládat je veřejnosti.

Proto jsi s projektem spojil své jméno?
Je to moje malá služba světu. (usmívá se) V týmu akce Díky, trenére jsme samí sportovci. Stále se mu věnujeme, i když jen na rekreační úrovni. V dětství ovlivnil výchovu každého z nás nějaký trenér. Přesto se jim nikdo nevěnuje, média o nich mlčí. Nepíše se palcovými titulky, jak záslužnou práci dělají pro své okolí.

Jaký ohlas má akce u veřejnosti a jaký u trenérů?
Sice okolo nás probíhají nějaké politické boje, ale jinak snad ani nemůže mít projekt negativní ohlasy. Každý, za kým jsme přijeli, měl radost. Často trenérům někdo poděkoval poprvé v životě. To je často dojme, leckdy se objeví i slzy. Ovšem o pozitivních emocích a ocenění projekt vlastně je.

Co je na něm pro tebe nejobtížnější?
Stejně jako pro trenéry zorganizovat si čas. Zvládnout práci, rodinu i Díky, trenére.

Máš spočítané naježděné kilometry?
To nemám. Zkusím to. Ročně jde tak o 3000 kilometrů krát šest. Ale možná je to více, byli jsme už i v zahraničí, v Čechách, ve Slezsku a na Moravě.

Koho jsme vlastně hledali?
Lidi, kteří inspirují své okolí – svěřence i kolegy. Trenéři mládeže jsou nedostatkovým zbožím. Jejich aktivní činnost trvá v průměru 11 let. To je relativně málo a je to škoda. Většinou jde o rodiče dětí, které nemá kdo vést. Oni vezmou to břímě na sebe a přivedou je do dospělosti. Ale najdou se i ti, kteří zůstávají.

Byl letošní ročník něčím mimořádný?
Začínáme vždycky stejně. Myslíme si, že už další trenéry nenajdeme. Máme pocit, že jsme četli už všechny typy příběhů. Pak dorazí stovky nominací a my hltáme úplně nové. Potvrdí se, jak velký smysl projekt má, a my se za novými trenéry rádi vypravíme.

Máš mezi šestnáctkou svého favorita?
Někteří trenéři se mi líbili méně, druzí více. Nebudu ovšem veřejně hodnotit jejich práci. Kdo jsem já a kdo jsou oni?

Nikdo tě nezklamal?
Ne, u každého jsem našel něco, co obdivuji.

Mrzí tě, že o finálové osmičce nerozhoduješ?
Jsem za to rád. První ročníky, kdy jsme finalisty vybírali sami, byly nejhorší. Měl jsem obavy, abych někomu neukřivdil. V posledních třech jsme zodpovědnost přesunuli na odborníky – např. Mariána Jelínka, Natálii Hejkovou. Zapojí se i loňský vítěz David Vinš. A já jim jejich pozici vůbec nezávidím.

Co nás nyní čeká a (snad) nemine?
Přesně za týden (12. října) zveřejníme v Denících finálovou osmičku. Pokud trenéři nominaci přijmou, utkají se 8. listopadu v Praze na Podvinném mlýnu o titul Trenéra mládeže 2020. Soutěžit se bude o finanční prostředky pro klub i o prestiž. Každý vítěz nám zatím psal, že mu titul pomohl. Spousta z nich se trénování začala věnovat profesionálně. A to je ideál.

Nouzový stav skončí jen tři dny před finále. Je připravený plán B?
Pokud by se finále nemohlo uskutečnit, posuneme ho na pozdější termín. Jsme však optimisté, připravujeme se na 8. listopadu, a to včetně vystoupení kapely Slza a diváckých soutěží.

Na závěr: Jestlipak víš, jakou větou jsem zakončil všechny medailonky semifinalistů?
Abych nevěděl, když jsem ti to sám navrhl. (směje se) Skončeme tedy opět stejně: Díky, trenére(ři)!