Lukáš Matuský měl ve 132. Velké pardubické původně jezdit jiného koně. Pak ale došlo ke zranění Jana Kratochvíla.  „Když se Honza zranil, přišla mi nabídka od trenéra Luboše Urbánka, jestli bych nejezdil Spexe. Tím, že je to výborný kůň, tak jsem se vůbec nerozmýšlel. Vloni byl ve Velké třetí, tak jsem mu více věřil. Jinak bych jel asi Jardovi Brečkovi Stara, což byla původní nabídka,“ vysvětluje Lukáš Matuský.

Slovenský žokej již jednou ve Velké Pardubické zvítězil. Před dvěma roky se však dostih kvůli covidovým omezením konal v úplně odlišné atmosféře. „Nejsem typ člověka, který dává emoce výrazně najevo. A prázdné tribuny se rovnají žádným emocím. Diváci vás vyburcují, radujete se více. Je to ohromný rozdíl. Možná proto, ve mně při průjezdu cílem vybuchly a já se strašně radoval,“ podotýká.

Pamětníci předloňského závodu si vzpomenou, že s Hegnusem vyhrál po prakticky totožném průběhu. „Oba koníci jsou rozdílní. Vlastně každý kůň je specifický. Ale ten průběh závodu byl stejný. Drželi jsme se v první pětce a na trávě zaútočili. No a jak Hegnus, tak Mr Spex předvedli famózní finiš,“ srovnává Matuský.

„Měl jsem jednu kolizi s prázdným koněm. Dusigrosz do mě narazil. Naštěstí potom se dostih zpomalil a koně bez jezdců nás předběhli a odcválali pryč,“ popisuje Matuský krušnou chvilku z trati.

V ten moment měl myšlenky jen na to, aby předčasně neskončil. Jak se vrátil do pohody, mohl spřádat vítězné plány.

„Poprvé mi to problesklo hlavou, když jsme šli na Havlův skok. Cítil jsem, že má koník ještě hodně sil. Tak jsem si věřil, že by to mohlo vyjít. Udělal jsem si pozici za Talentem a Playerem. Pak jsem si jen počkal na příhodný moment. Jak jsme zatočili na poslední překážku a otevřel se nám prostor, tak jsme nasadili klapky a nekoukali napravo nalevo,“ líčí Matuský.

Práce ve fabrice

Nejúspěšnější slovenský překážkový jezdec současnosti přitom dva a půl roků pracoval v továrně.  „Na Slovensku jsem dělal ve fabrice, která vyrábí nádrže do aut. Práce s koňmi u nás finančně nezabezpečí. Nedokázal jsem uživit rodinu. Musel jsem od koní do fabriky, kde jsem měl vyšší plat. Dělal jsem to jen kvůli penězům,“ přiznává.

Když se ale věci dělají polovičatě, nedělá to zpravidla dobrotu. „Trénoval jsem podle toho, jak mi vycházely směny. Nebylo to ono. Táhlo mě to ke koním. Chtěl jsem se naplno věnovat práci, která mě baví, tak jsem musel zvolit jinou variantu. Třikrát týdně jezdím k Radku Holčákovi do stájí ve Velkých Karlovicích. Začal jsem s ním naplno spolupracovat,“ uzavírá Matuský.