Vedle něho seděl pražský primátor Pavel Bém. Možná i proto mluvil včera odpoledne legendární překonavatel limitů, Reinhold Messner na Festivalu alpinismu víc o politice než o horách. Přesto zůstane víc tyrolským horolezcem, než evropským poslancem.

Dokončujete vysněný projekt pěti muzeí v Dolomitech. Jak často obujete pohory a berete na záda batoh?

Skládám mozaiku, příští rok bude hotová, otevřeme poslední expozici. Vlastní aktivity v horách jsem trošku omezil. To souvisí to s věkem. Nejdřív jsem lezl po skalách, pak se pohyboval ve vysokých horách a dělal tři až čtyři expedice ročně. Ve třetí fázi jsem křižoval pouště a planiny. Pak jsem si založil rodinu. A dal se na výzkumnou činnost, cestoval, navštěvoval svatá místa v Tibetu, šel po stopách Yettiho. Teď všechen čas věnuju muzeu. Každou rok cestu s rodinou. Syn už leze lépe než já.

Existuje limit, který jste nepřekonal?

Často jsem zklamal. Třetina expedic nedošla do úspěšného konce. Ale jsem šťastný. Kdybych dotáhl všechno, možná bych tu už dneska nebyl. A při neúspěchu jsem se poučil někdy víc než při úspěších. Teď už nemám šanci soutěžit s mladými, je mi pětašedesát. To, co dnes svede Adam Ondra (16letý český vítěz světového poháru v lezení, pozn. red.), nedokáže ani čtyřicátník. O hledání nových cest se musejí postarat mladí silní lidé.

Jako byste rezignoval?

To ne, hory přece nepřinášejí jen sportovní stránku. Pohybovat se v nich má hodně společného s dobrodružstvím, kulturou, historií, náboženstvím, tedy jisté duševní nároky. Mám na hory svému věku odpovídající požadavky. Můžu s nimi žít a vyrovnávat se do devadesáti. Dokud mě nechytí Alzheimer.

Zvládl byste ještě vyškrábat se na osmitisícovku?

Everest bez kyslíku jako tenkrát asi ne. Lehčí hory jako Gašerbrun II připravenou cestou bych si troufl. Mám ještě pár plánů na sedmi nebo šestitisícovkách. Hory se mi každým rokem zdají vyšší. Ale i na menších kopcích můžu sbírat zkušenosti stejně jako dřív.

Co považujete za svůj největší úspěch? A mění se ten pohled věkem?

Samotná skutečnost, že žiju, to je nejvíc. Nebyly důležité všechny cesty. Víc jsou poznatky, co jsem sesbíral. Má vytrvalost znamená víc než, že jsem jednou zlezl Everest bez kyslíku. Byť jako první.

Před čtyřmi lety jste konečně pohřbil bratra pod Nanga Parbat…

Po pětatřiceti letech byl v horách nalezen (celý jeho příběh se právě filmuje, pozn. red.). Předloni jsme tam šli s bratry, sestrou a rodinami, celkem sedmadvacet lidí, a udělali tam smuteční ceremonii. Tak jsme se s tím vyrovnali.

Jak se vyrovnáváte s komercionalizací horolezectví?

Musíte to vzít komplexně. Všechno se globalizovalo. Před padesáti lety se lezlo ve střední Evropě, teď na celém světě. V horách by bylo víc místa pro horolezce. Ale ne pro všechny lidi, co se pokoušejí lézt. My ovzduší v horách znečišťujeme míň než vy tady v Praze, ani tam toho nemůžeme tolik vynést. Abychom zachovali divočinu, měli by tam jezdit jen ti, co tohle všechno umí. Záleží, kolik tam bude cest, chat, skob. Měl by zůstat čistý sport.

Jenže teď na vrchol Everestu pošlou i chlapíky s olympijskou pochodní, to je skoro jako v čínském Disneylandu…

Nevím, jestli tam ten olympijský oheň skutečně byl… ty obrázky mi úplně neseděly. Ano, víc lidí v horách přináší zlepšení života šerpům, to je také druhá stránka. Dřív se vydávalo méně povolení. Ani teď to přece není úplně volné, zaplatíte 10 000 dolarů za vstup. Jenže většina z toho zůstane úředníkům v Kathmándú.

Jak to tedy prospívá původním obyvatelům?

Jeden šerpa snesl sám loni šest tun odpadu z Everestu. Slíbil jsem mu, že dám nějaké prostředky. Celé to není úplně podle mého vkusu, radši bych tam nechal divočinu. Ale já nechci přepisovat historii, můžu ji jenom zachytit. Měl jsem štěstí, že za mě tam byla panenská příroda. Můžeme sledovat podobné trendy jako na Mont Blanku před dvěma sty lety… ale to nemusí znamenat, že na Everestu budeme stavět lanovku.

Globální oteplování je podle vás výsledkem lidské činnosti nebo časovým cyklem?

Změny byly a budou bez přičinění lidské činnosti. Před milionem let se ale klima neměnilo tak rychle jako teď. Výrobou energií a těžbou surovin na to má člověk podstatný vliv. Jenže postavení zemské osy a jádra země jsou jiné i bez našeho vlivu. A můj soukromý názor? Udělali bychom dobře, kdybychom něco udělali proti tomu, co jsme napáchali. Snížit podíl vypouštěného CO2 a přizpůsobit se podmínkám…

Půjdete to říct na blížící se konferenci politiků o globálních změnách do Kodaně?

Tam to nepřinese velké praktické výsledky. Obama musí nejdřív řešit sociálně-ekonomické problémy, teprve potom klima. Čína ho také nezohledňuje. Zato Evropa má po ratifikování Lisabonské smlouvy možnost vyjádřit se jednohlasně. Žije tu 450 milionů lidí. Samotné státy jsme příliš malé na to, abychom se celosvětově mohli prosadit. Modely pro mírovou politiku jsme vytvořili, sociální máme také nejlepší, vznikal asi dvě stě let. Co se týká ekologie, jsme avantgardní, vůdčí. Můžeme nejen vyrábět auta, ale exportovat i ekologické myšlenky. Tu sílu bychom měli ukázat celému světu.

Mluvíte vznosně, ale jak proměnit slova v činy. Jako poslanec Evropského parlamentu jste to nedokázal, a proto odešel?

Spoustu jsem se naučil. Mám respekt k politice. Pochopil jsem, kolik kompromisů je třeba pro dospění k závěru. To patří do demokracie. Odešel jsem odtamtud, ale dávám svůj hlas do všeobecné diskuse, zajímám se o politiku dál.

Tou českou hýbe i pražský primátor Pavel Bém, vášní horolezec…

Do hor rád chodil papež Jan Pavel II., teď německá kancléřka Merkelová, ale ti zdaleka nelezli. Neznám jiného starostu ani prezidenta, co by zvládl vrchol Everestu. Bylo to pro něj určitě těžší, než pro trénovaného sportovce.