Titul ve finále v chorvatském Osijeku talent z Dukly Plzeň ještě ozdobil juniorským evropským rekordem. Velká paráda, ovšem když kolínský rodák poodhalí pozadí, vypadá až neskutečně. Co ho zasáhlo?

Na šampionát do Osijeku jel v březnu jako favorit. „Kvalifikací jsem se nestresoval. Uvažoval jsem, že by mně 626 bodů mohlo na finále stačit. Když jsem ale nastřílel 628, zjistil, že jsem první. Docela mě to zaskočilo,“ směje se.

Přál si, aby už byl konec

K bojům o medaile nastoupil v klidu. Jenže… „Po pár výstřelech jsem si sáhl na čelo a bylo horký. Před šampionátem jsem prodělal virózu a nějak se vrátila. V tu chvíli jsem si přál jediné, aby už byl konec,“ přiznává. „Neříkám, že jsem se pak na střelbu nesoustředil, ale fungovalo to i s horečkou. A nakonec jsem získal zlato,“ kroutí hlavou při vzpomínce.


Malorážkové tituly získal v letech 2016 a 2017. Loni si prošel krizí a bylo potřeba ji zažehnat. S trenérem Janem Videckým spolupracuje od dvanácti let. „Všechno jsme probrali, uznal jsem chybu, začal od začátku a kariéru znovu nastartoval.“

O co šlo? Začal být lenivější… Kondice se zhoršila a nabral nějaké kilo. Je třetí titul důkazem, že už nabral správný směr? „Doufám, i když v hlavě to asi pořád nemám úplně srovnaný… Při střelbě dělám chyby, které bych si mohl odpustit,“ krčí rameny Filip, který už není „bažantem“ a všeobecně je považovaný za střelecký úkaz.

Trenér o něm prohlásil, že je mimozemšťan. Jeho předností je cit na spoušti. „Zbraní pohybuju seshora dolů a poznám pravý okamžik, kdy vystřelit. Mám to v sobě. Jednou to prostě přišlo a od té doby tak střílím,“ vykládá.

Překonal Kůrku i Emmonse

V královské disciplíně libovolná malorážka 3x40 ran překonal takové šampiony, jako jsou Petr Kůrka nebo Matt Emmons. Český rekord držel přes třicet let výkonem 1179 bodů legendární Kůrka.

Až loni při SP v Mnichově vykouzlil Nepejchal úžasných 1185 bodů. A myslí ještě výš. Prý i na absolutní nástřel. „To byl popravdě spíš vtip. Nemám cíl dát 1190 bodů. Chci se prostě zlepšovat a minimálně se udržet na hranici, s níž budu v určitém období spokojený.“

Dalším krokem teenagera, jehož koníčkem je pouštění dronů, je kvalifikovat se na OH 2020 v Tokiu. To znamená přeskočit z juniorských soutěží a bojovat s absolutní elitou. „Uvidíme, jak to půjde na Světových pohárech. Samozřejmě bych chtěl mít brzy jistotu.“

Nebude to však snadné. Účastnické místo pro zemi nikoli pro osobu získají vítězové jednotlivých dílů SP. V případě, kdy vyhraje závodník, který už „kvótaplac“ má, se postupová pozice posouvá na dalšího v pořadí.

Hlavně show pro diváky

Komorní prostředí a tichá dramata přerušovaná výstřely? Zapomeňte. Doby, kdy se na střele nesmělo promluvit, jsou dávno pryč. Dneska je všechno jinak.

Body ze základu se mažou a v boji o medaile začínají všichni od nuly. Pak už je to hlavně o nervech a štěstí. „Jde o show, při níž z reproduktorů duní hlasitá hudba. Nedá se říct, že by mi to úplně sedělo, ale muzika mi nevadí. Je to mix pár písniček z play listu, které se pořád omílají dokola. Asi to není ideální, ale je to stejné pro všechny.“

Jako šestnáctiletý se v roce 2016 probojoval na olympiádu do Ria. Tam ale na Filipa dolehla atmosféra mega soutěže, dohnala ho nervozita a nepostoupil z kvalifikace, i když si ve vzduchovce věřil. Byl z toho hodně rozčarovaný, vyhnul se i novinářům. „Moc jsem se tam s nikým nebavil. Připadal jsem si jako asociál, který si zaleze do rohu,“ usmívá se. „Trochu to povolilo. Poučil jsem se a vykousal z ulity.“

Co myslíte, zamíří Filip Nepejchal pod pět kruhů i do Tokia?