Když loni na podzim opět seděl v sedle Tiumena na startu Velké pardubické, věřil mu už málokdo. Vždyť letos už mu bude devětapadesát. Ale Josef Váňa to opět neuvěřitelně dokázal, jako žokej vyhrál největší dostih u nás posedmé. A dost možná, že od Krtince, jak on sám říká kopci Vladaři u Chýše nedaleko Lubence, vyrazí nad překážky i letos.

„Mohl jsem vlastně přijet na kole, za hodinku bych tu byl,“ usmíval se na studenty Střední zemědělské a ekologické školy v Žatci, kam přijel besedovat nejen o koních, slavný žokej. Své stáje má totiž v Chýši na hranici Ústeckého a Kralovarského kraje, jen několik desítek kilometrů od Žatce.

A že mladé lidi Josef Váňa bavil dokazují i dvě a půl hodiny dotazů, které rád energický sportovec zodpovídal. Věděl vše nejen o koních, ale dokázal poradit i do života, ukázal, že je i výborný bavič. „Jestli mám nějaký nesplněný sen? Možná víc než ty, ježišmarjá, těch je,“ odpověděl jedné mladičké tazatelce.

Letos mu sice bude devětapadesát, elánem a touhou ale předčí řadu svých soků. Když se sedminásobný vítěz Velké narodil na Valašsku, nezačínal právě na anglických plnokrevnících. Se studenty vzpomínal, jak pásl krávy a některé z nich i osedlal, nedbaje toho, že za to dostával vynadáno, protože ty jeho „závodní“ méně dojily. „Nebyl u nás žádný závodní kůň, když už jsem se na nějakém svezl, tak to byli takový s těžkýma nohama, pracovní,“ vzpomínal.

„Jezdil jsem na všem, co mělo čtyři nohy,“ pokračoval. Na koně poprvé usedl asi v šesti letech. „Na koních jsem pak jezdil pořád, za flašku slivovice jsem se dostal do Kladrub do učení jako chovatel koní, ale měl jsem tam nějaké morální problémy, a tak jsem se doučil až po letech,“ usmíval se a pokračoval ve vyprávění, jak po vojně koně úplně vypustil z hlavy. Váňa tehdy opravoval televizní vysílač, dělal strojníka u lyžařského vleku, pracoval u horské služby. „Až náhodou po několika letech jsem si ve vesnici půjčil koně, skočil přes ohradu a bylo to zpět. První dostih jsem jel ve 29 letech,“ prozradil.

Pak směřovaly kroky Josefa Váni na německá závodiště, až se nakonec usadil v Chýši u Lubence, kde má dvě stáje a chová kolem sedmdesátky závodních koní.

Ani v takřka šedesáti letech se nebojí pádů. „Kdybych měl myslet na to, že spadnu, tak nebudu žokej,“ odpovídal studentům, zavtipkoval i o své soše, kterou mu nedávno postavili. „Vždyť je vyšší než já,“ naoko se rozčiloval.

Při vyprávění jakoby Josef Váňa chvílemi pozapomněl, že sedí proti laikům. Tedy laikům co se týče ježdění ve Velké pardubické. Jakmile se začne mluvit o jeho srdeční záležitosti, legenda pardubického závodiště se totiž zapomene. Se samozřejmostí, jakoby každý v místnosti znal každý metr slavného závodu dokonale, začne radit, jak je nejlépe na tu kterou překážku v kurzu Velké pardubické najet. Včetně obávaného Taxisu.

Je vidět, že zná každý metr, každý záludný úsek. Na nadarmo se ho asi v závodě vždy mladší jezdci drží, Váňa na žádnou překážku ve Velké špatně nenajede. „Taxis není tak hrozný, koně jsou čerství, natěšení. Já osobně nemám rád šestku, Popkovický skok, jednou jsem se tam pěkně srazil. To jsem mohl vyhrát stý ročník,“ přemýšlí o nejméně oblíbeném skoku v Pardubicích. „Není nejtěžší, ale nemám ho rád,“ dodává. Obtížný je také Havlův skok nebo Velký anglický.

Také letos chce do největšího českého překážkového závodu poslat Josef Váňa šest až osm koní. A on sám? „Uvidíme, podle toho, co všechno mě bude bolet. Možná to ještě zkusím,“ usmíval se šibalsky vítěz s Tiumenem, Vronskym nebo Železníkem.

„Zase vyhrajete,“ prorokovali mu studenti a Váňa jen skromně poděkoval.

„Máme teď štěstí, ale to nás může kdykoli opustit. Výborní jsou Holčákové, Olehla a další. Bude to zase maso,“ pokračuje Váňa ve vyprávění.

Josef Váňa zavzpomínal také na Železníka, koně s nímž vyhrál Velkou čtyřikrát. Přiznal, že si úplně nesedli, že to nebyl kůň úplně podle jeho gusta. „Úplně nadšení jsme se sebe nebyli, nemuseli jsem se. Ale měl smůlu, prču si ze mě dělat nemohl. Srovnal jsem si ho a myslím, že nám to spolu šlo, co myslíte,“ ptal se studentů žatecké střední školy.

„Byl to panovačný aristokrat, v práci strašně náladový, ve středu vůbec neběhal v v neděli byl schopný vyhrát závod. Sportovní srdíčko měl jako zvon, měl jsem ho nakonec rád. Miloval slávu, kvůli potlesku ve Velké byl jel klidně další kolo,“ zavzpomínal.

A jaký kůň mu nejvíce vyhovuje? „Tiumen,“ řekne jednoznačně. „Jen sedím a spím a když je potřeba, oba se probudíme. Také Vronsky byl výborný, na tom by vyhrál kde kdo,“ dodal Váňa.

Život Josefa Váni

Narodil se 20. října 1952 ve Slopné na Vlašsku, v současnosti bydlí v Chýši u Lubence. Je žokejem, trenérem a chovatelem koní, absolvoval přes 600 dostihů, z toho téměř 200 vyhrál. Základní výčet jeho zranění vypadá takto: zlomenina pánve, zlomená všechna žebra, zlomenina dvou obratlů, pět fraktur levé a tři fraktury pravé klíční kosti, roztříštěné pravé rameno, fraktury zápěstí na obou rukách, zlomenina levé nohy nad kotníkem a roztříštěná patní kost, zlomená čelist, pět otřesů mozku.

Výhry ve Velké pardubické


* 1987 – Železník
* 1988 – Železník
* 1989 – Železník
* 1991 – Železník
* 1997 – Vronsky
* 2009 – Tiumen
* 2010 – Tiumen