Kromě toho, že mají společnou lásku koně, se oba narodili v říjnu. Oba jsou také bodré nátury. Když něco mají na jazyku, tak to neokecávají. Člověk někdy vytřeští oči, co z nich padá za slova. Jeden podstatný rozdíl tu je. Josef Váňa vyhrál Velkou pardubickou osmkrát. Zatímco Jaroslav Myška se letos ani na dvacátý pokus nedočkal. Ještě se tedy má od svého staršího kolegy co učit…  

Ovlivnil nějak Josef Váňa vaši kariéru? 
Já si myslím, že vzorově ani nijak. Spíše tak, že jsem za svou kariéru od něj pár dobrých koní vedl a  vyhrával jsem s nimi. Takže v tomto směru mě ovlivnil.  

Jste o dost mladší. Sledoval jste jeho slavná vítězství v televizi. Chtěl jste být o to více žokejem? 
Poprvé jsem ho zaregistroval ve spojení se Železníkem. Dostihy jsem sledoval odmala, protože jsem měl koně strašně rád. Původně jsem ale nechtěl být žokejem, ale jezdit všestrannost. Bohužel tenkrát skončil kousek od mého bydliště, v Dlouhé Vsi u Rychnova nad Kněžnou jezdecký oddíl. Pak už jsem se neměl všestrannosti kde věnovat, tak jsem začal dojíždět do Čestic za dostihovými koňmi. Takže jsem v uvozovkách musel dělat dostihy. Nebylo to tedy tak, že bych se v někom zhlédl a chtěl být jako on.  

Sehraná dvojka. Josef Váňa a Železník vítězně probíhají cílem Velké pardubické v roce 1991.
Rváč, pracant, instituce. Žokej Váňa bez sedla nevydrží, je mu sedmdesát

Když Váňa nebyl váš vzor, určitě to byl váš soupeř. Kdy jste ho poprvé porazil? 
To už si nevybavuji.  

Tak jinak. Jaký jste měl pocit, když žák porazil učitele? 
Já jsem to nevnímal nějak bombasticky, že jsem porazil Pepíka Váňu. Já byl v té době rád, že jsem vůbec nějaký dostih vyhrál (směje se). Když jsem začínal, tak těch dobrých chlapů bylo víc. Zažil jsem ještě Chaloupku, když se tenkrát vracel do sedla. Je ale pravda, že v tu dobu byl nejznámější právě Váňa.  

S Josefem Váňou jste podobné nátury. Pro ostřejší slovo nejdete daleko a povíte také všechno co máte na jazyku, i když to někdy přináší neblahé důsledky… 
Práce u koní vás k tomu donutí. Na to musí mít člověk povahu. Je to odříkání, jsou s tím nervy a trápení. Takže není divu, že si člověk občas uleví. S prominutím to vyblije všechno naráz, aby to měl z krku. Než aby přemýšlel, jak to někomu podat zaobaleně. Prostě to řekneme a je na druhých, jak si s tím poradí.  

Mr Spex je osmiletý hnědák ze stáje Lokotrans, která sídlí v Újezdu u Boskovic
Pohodář, který se nikam nerve. Nenápadný Mr Spex však ukázal i srdce bojovníka

Máte nějakou historku v rukávu, třeba že vás seřval, jak to umí jen on? 
Nikdy mě nesjel. Jezdil jsem mu slušné koně. Že by vyloženě byl na mě někdy nasr…., tak to ne.  

Dali jste si spolu někdy, jak se říká do trumpety? 
A to zas jo. Pepík je člověk, se kterým je zábava. Neplácá žádný nesmysly. Je to dobrý parťák ke štamprli nebo flašce vína.  

Je u stolu stejný dříč jako, když sedí na koni? 
Jo. Přesně tak. Umí tomu povolit opratě.  

Co byste mu popřál k sedmdesátým narozeninám? 
Hodně zdaru a životní spokojenosti. Hodně dalších trenérských úspěchů. Ať se mají se svou ženou Pavlou dobře. No a když se dal na politiku, tak ať má hodně voličů.