Nestačí mu to. „Určitě je možné jít pořád dál," říká jednadvacetiletý Ondra.

Jak jste vlastně k lezení po skalách dostal?
Já jsem se už jako malý plácal pod skalama a koukal jsem na rodiče, jak lezou. Tak dlouho jsem je otravoval, až mě na to lano uvázali taky. Všichni naši známí lezli, takže to bylo dané.

Kde jste s lezením začínal?
Protože jsem z Brna, tak jsem začínal v Moravském Krasu. Není to žádné světové lezení, ale dost specifické. Jsou tam hodně oklouzané skály s malými stupy, takže člověk si tam hodně vypiluje techniku.

V posledních letech jste se soustředil hlavně na prvovýstupy nejtěžších lezeckých cest světa…
V roce 2012 jsem v Norsku zvládl jako první na světě obtížnost 9b+, sám jsem tam tu cestu očistil a navrtal. Stejnou obtížnost jsem pak zvládl i ve Španělsku.

Je možné tuhle obtížnost ještě zvyšovat? Nacházet ještě náročnější cesty?
Další obtížnosti jsou určitě možné, právě v tom Norsku jsem si sám už něco navrtával, musíme se ale ještě zlepšovat.

Letos se ale chcete víc soustředit i na závody…
Je pravda, že ty pro mě nebyly v posledních dvou letech priorita, letos se chci ale soustředit na závody Světového poháru i na zářijové mistrovství světa. Trénuju teď víc než kdy jindy, nejen na umělé stěně, ale i v posilovně, běhám.

Pomáhá vám jako trenér bývalý mistr světa v lezení na obtížnost Patxi Usobiaga ze Španělska. Proč jste se rozhodl se na něj obrátit?
Já jsem byl vždycky dost individualista, všechno jsem si dělal podle sebe. Zkušenosti mám, ale trénoval jsem amatérky metodou pokus – omyl. Potřeboval jsem systém, kterému můžu věřit, a Patxi je jeden z mála, komu v tomhle věřím.