Harrachov, sobota ráno. Pohled na Čertovu horu.V hlavě se v tu chvíli mísí údiv, obavy. A hlavně obrovská nervozita. Ať už od závodu s názvem Red Bull 400 čekáte cokoli, realita vás stejně zaskočí.

„Člověk si sáhne na dno,“ říká v rozhovoru pro Deník Dušan Kožíšek.

Věřte mu: zkušený běžec na lyžích ví, co za nástrahy skýtá běh směrem k nebi.

Na úvod lehká odbočka: znáte hodnotu světového rekordu na čtyřstovce?

Na atletickém trůnu se vyhřívá Wayde van Niekerk za čas 43,03 sekundy. Pro zvídavé matematiky: je to 9,3 metru za vteřinu.

A teď zpět na nelítostný kopec. Nejlepší borci pokoří můstek za čtyři minuty. To je 1,6 metru za vteřinu.

Můžete se přetrhnout, ale rychleji to nejde. Zkoušeli to nejrůznější profesionální sportovci. Kdysi se můstku v Harrachově postavil třeba vytrénovaný kajakář Martin Fuksa. „Chtělo se mi brečet,“ přiznal český reprezentant, když dolezl do cíle.

Ano, tyhle pocity mohu podepsat. A říkám si: „Ach, ty flákači.“

Myšlenka zdolat bájnou extrémní čtyřstovku totiž jaksi opomněla fakt, že už dávno nejsem ve formě.

Nevaroval mě vzkaz od mladého skokana Viktora Poláška, který ani můstek v rámci tréninku nevyběhl: „Je to fakt pěkný kopec.“ Dres neoblékl ani kajakář Vavřinec Hradilek: „Lidi, obdivuju vás.“

Spíš jsem si vzal příklad z další celebrity: hokejista David Kämpf, který odešel z Chomutova do zámořské NHL, si zkusil s přítelkyní sprint. Ve smíšené štafetě suverénně vyhráli.

Mně ke zdolání promáčeného terénu se sklonem 37 stupňů měl pomoci tajný trumf. Heslo: „Když nemůžeš, tak přidej víc.“

Avšak během výšlapu nic. Na opakování chytlavého hitu od skupiny Mirai, jenž odkazuje na Emila Zátopka, není čas.

V hlavě má člověk úplně prázdno. Vážně. Nic.

Soustředíte se jen na to, aby ruce pomáhaly nohám. A hlavně: nekoukat směrem nahoru. Cíl se blíží. Už. Uf.

Tahle úleva z pokoření závodu s podtitulem „nejtěžších 400 metrů v životě“ je bohužel předčasná.

Nohy neposlouchají.

Ležíte na zemi, vedle desítek dalších zoufalců. Neschopni pohybu. Voda? Fuj. „Uvolněte cíl pro další,“ apelují pořadatelé.

OK. Za zhruba pět minut dolezu pět metrů na schody, jež vedou dolů. Ano, průměr je metr na minutu.

Rozhýbat zavařené končetiny (sportovci pro to mají termín laktát) je potíž.

Kde je ta voda? Teď by se teprve hodila. Díky bohu, povedla se vyžebrat u soka. Spíše kolegy – moje umístění ostatně stačí na prostředek závodního pole.

Dušan Kožíšek pak mluví o utrpení. Ač vyhrál kvalifikaci, ve finále mu došly síly. Byl sedmnáctý. Titul obhájil Slovák Tomáš Čelko. Uznávaný kouč Jakub Bína pak vyběhl můstek pozadu.

Vzkaz pro atlety: ovál je nuda, nemyslíte?