Ačkoliv reprezentuje Německo, její kořeny hledejme v úplně jiné části Evropy. Elena Krawzowová se narodila před necelými třemi desítkami let v Mergenu, malé vísce v jižním Kazachstánu. Dětství měla chudé, byly dny, kdy si jej rodina musela vystačit jen s čajem a chlebem. Když pak načala svůj školní život, přišla navíc další rána. Její učitele si všimli, že mžourá a dělá jí velké problémy nejen to, aby viděla na tabuli, ale dokonce i čtení z knížky.

Výstava s názvem Věra Čáslavská
V čem se vdávala Čáslavská. Neobyčejná výstava přibližuje slavnou gymnastku

Ve snaze zjistit, co dcerce je, odjela rodina do Moskvy, kde malé Eleně na oční klinice diagnostikovali makulární degeneraci. Onemocnění, které velmi často vede až ke ztrátě zraku. Dnes osmadvacetileté ženě z něj zbyla tři procenta. Holčička byla poslána do internátní školy pro děti s postižením. Tady ale neprožila šťastné období. Násilí zde bylo na denním pořádku. Jak mezi dětmi, tak ze strany učitelů. Když bylo Eleně jedenáct let, usadila se i s rodinou v Německu. Pro dívku z malé vesničky to byla obrovská změna. „Pocházím z velmi malé vesnice, Německo pro mě bylo úplně nové. Připadala jsem si jako mimozemšťan,“ přiznala v rozhovoru pro BBC.

Focení pro Playboy

Nakonec si ale zvykla a dnes je svým rodičům vděčná. „Byla to ta nejlepší volba. Jsem moc ráda, že žiju v Německu, protože mi tu hodně lidí pomohlo se realizovat,“ říká. Realizovala se ve sportu. Dokonce do té míry, že už jako dorostenka si vybojovala účast na paralympijských hrách v Londýně v roce 2012. A pro Německo vybojovala stříbro. Rok na to se stala světovou šampionkou a v roce 2016 vytvořila nový světový rekord na prsařské stovce.

Martina Jindrová se chystá v americkém Dallasu na další zápas MMA, v němž jde o milion dolarů.
Zápasnice MMA si jde pro milion dolarů. Pod bandáže si dává houbičku na nádobí

Díky svým výsledkům byla už předtím populární, tohle jí ale otevřelo úplně nové možnosti. S nabídkou fotografování se jí totiž ozval časopis Playboy. „Jsem první zdravotně postižený člověk, který je na obálce. Byl to krok k tomu, abych ukázala ostatním na světě, že lidé s postižením jsou stejní jako ti bez postižení,“ vysvětluje.

„Někteří lidé v Německu jsou velmi stydliví a nervózní, co se týče lidí s postižením. Nevím proč. Nejsme nebezpeční, jsme normální lidé,“ kroutí hlavou Elena. „Spoustu lidí mi na instagramu psalo, aby mi poděkovali a řekli, že je to motivovalo a cítí se lépe. Bylo příjemné to číst,“ dodává.

Letos v Tokiu to na další olympijský úspěch dlouho nevypadalo. V polovině trati zaostávala za svojí britskou soupeřkou o sekundu. Možná jí v tu chvíli bleskla hlavou paralympiáda v Riu. Do Brazílie přijela jako favoritka, nakonec ale skončila až pátá. Nechtěla připustit, aby se to opakovalo…

Nešťastné zprávy při výběru prstýnku

A neopakovalo. Do cíle dohmátla jako první a získala zlatou paralympijskou medaili.

„Musela jsem se zeptat dobrovolníka u bazénu, jaký byl můj čas,“ nevěřila tehdy, že skutečně vyhrála. Po paralympiádě prožila krásné období. Hodně cestovala, slavila, zasnoubila se se svým přítelem. Jediné, co jí kazilo dojem, byly bolesti hlavy. Cítila je už v Tokiu, přisoudila to ale změně prostředí a zvýšenému tlaku spojenému s paralympijským závodem. Nebylo to tak. V ten den, co si s přítelem Phillipem koupili snubní prstýnky, šla na magnetickou rezonanci. Snímky ukazující zhoubný nádor, otočily její náladu o 180 stupňů.

Barbora Vachoutová.
Neslyšící karatistka Barbora Vachoutová: Z Deaflympiády v Brazílii si vezu bronz

„Byla jsem tak šťastná. A sekundu na to úplně zničená. Všechny mé dobré pocity byly pryč,“ přiznává. Následovala nutná operace. Proces chemoterapií a radioterapií je stále v běhu. Před světem se ale rozhodně nezavřela. Naopak. Stále trénuje, stále závodí. O své léčbě informuje fanoušky i na sociálních sítích. „Jedna z mých prvních otázek po operaci mozku byla, jak brzy mohu trénovat. Myslím, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Mít cíle, nezůstávat doma a nemyslet na všechny ty hrozné věci,“ přibližuje svoji filosofii.