Jako sedmnáctiletý kluk se po nehodě na motorce ocitl na vozíku a od té doby sportuje. „To jsem předtím jako vesnický kluk nedělal. V rehabilitačním ústavu Kladruby jsem tehdy narazil na skupinu dlouholetých vozíčkářů. Až později jsem si uvědomil, jak důležité pro mě to setkání bylo,“ začal své vyprávění sedmatřicetiletý funkcionář z Českých Budějovic, který chce paralympijský sport víc přiblížit veřejnosti.

V čem pro vás bylo setkání v Kladrubech zásadní?
Sportující vozíčkáři mi říkali: hele, ty jsi takovej mladej a velkej, pojď, budeš házet diskem. Divil jsem se tomu, ale kývl jsem na to. Začal jsem a pak se to rozjelo. Od té doby je sport mým každodenním tématem.

Roman Koudelka
Tlak na Koudelku před olympiádou roste. Chtělo by to získat body, uvědomuje si

Čím jste si za dvacet let prošel?
Reprezentačně jsem dělal atletiku a basketbal, v Českých Budějovicích jsme s kamarádem založili florbalový tým vozíčkářů. Vždycky jsem se díval kolem sebe a pozoroval, jak to hnutí funguje a co by se dalo zlepšit. Časem jsem začal pro paralympijskou komunitu budovat bezbariérové podmínky a snažil o zrovnoprávnění sportu. Všechno – včetně našeho podnikání zabývajícího se výrobou pomůcek pro sportující vozíčkáře – vzniklo z pokrytí potřeb, o nichž jsem věděl, že nám chybějí.

Jak vás napadlo pokusit se o zvolení do čela Českého paralympijského výboru?
Kandidatura logicky vyplynula z mé činnosti. Sledoval jsem paralympijské aktivity, co se daří nebo nedaří. Směřoval jsem k funkcionařině, měl jsem i zpětnou vazbu od sportovců. Kolikrát jsme si řekli, hergot, to by se mělo dělat jinak. A proč to v Anglii dělají takhle a u nás je to jinak? A tak se zrodila myšlenka, že bych s tím mohl něco provést. Byla to svým způsobem jakási touha pomoci rozvoji para sportu v Česku.

S jakou představou jste se ujal funkce?
Chybí tady vize. Důraz kladu na zrovnoprávnění sportu. Veřejnost musí přestat vnímat para sport jako nějakou charitu nebo volnočasovou aktivitu, ale jako divácky atraktivní podívanou, kde jde o výkon. Chci lidem představit naše úspěšné sportovce. Jsou tady profesionálové a paralympionici. Jsme na sportovním polia nelze vzbuzovat lítost tím, že někoho postihlo něco zlého. Ano, každý para sportovec má nějaký příběh. Něco se odehrálo, nebo se narodil s vrozenou vadou, ale postavil se osudu. Trénuje, závodí a je vzorem pro ostatní, kteří přijdou s hendikepem. Jeho úspěchy je mohou motivovat.

Jsou u nás příklady, kde se to daří?
Líbí se mi, jak to uchopili para hokejisté a co dokázal tým kolem Jirky Šindlera, šéfa organizačního výboru mistrovství světa v Ostravě v roce 2019. Tam se před zaplněnými tribunami přesně podařilo ukázat atraktivitu sportu. Byl to obrovský úspěch. Třeba v tom, že vybrané momenty z tohoto šampionátu se promítaly o přestávkách zápasů NHL.

Turnaj UŠO v elektronických šipkách.
Když to bez hospody prostě nejde. Jak šipky a spol. válčí s koronavirovou krizí

Jaký to mělo ohlas?
Pro hráče to byla obrovská odměna a mediální zviditelnění. Děti s hendikepem viděly vzory. Jde o to mládež motivovat, a tam se to povedlo. Para hokej nemá problém s nedostatkem zájemců. Myslím, že v naší značce je obrovský potenciál. Chci ukázat profesionalitu a atraktivitu.

Máte recept, jak provázat sport zdravých a hendikepovaných?
Dřív se paralympijský sport členil podle vad a členy Českého paralympijského výboru bylo pět vadových svazů. Každý se pohyboval ve své bublince, ale celkově nám začal ujíždět vlak, jelikož vývoj ve světě šel jinou cestou. Snažili jsme se situaci zvrátit a podařilo se změnit stanovy. Díky tomu mohou do nového paralympijského výboru vstupovat i další svazy, které se starají o para sport – například ragby, tenis nebo basketbal zaměřené na vozíčkáře. Třetí větví jsou klasické svazy, které mají ve svých řadách integrované para sportovce. K těm patří stolní tenis, veslování, lukostřelba, badminton, curling, cyklistika, kanoistika, triatlon a další.

Je to tedy tak, že členění se už neorientuje po vadách?
Ano. Došlo k otevření, i když vadové svazy mají dál své místo. Místo pouze pěti vadových svazů je jich nyní celkem osmnáct. Díky tomu máme velkou členskou základnu. Stálo to velké úsilí, abychom dosavadní svazy získali pro tuto myšlenku. Ne u všech se to povedlo. To je ale normální, nelze najít shodu se všemi. Rád bych pro veřejnost zjednodušil vnímání naší činnosti. Hnutí nemělo v minulosti navenek dobrý obrázek a bylo dost neprůhledné. Snad se nám léta zakonzervovaný stav daří měnit.

Co je pro to potřeba dělat?
Jsem v kontaktu se všemi svazy, ale i s Českým olympijským výborem. S předsedou Jiřím Kejvalem spoustu věcí konzultujeme. Jsme pozadu, ale nechci objevovat Ameriku. Máme některé společné partnery, mohu říct, že rád využívám jejich zkušeností. Spolupráce to však musí být oboustranně přínosná. Jednáme i s Českou unií sportu a v oblasti financování s Národní sportovní agenturou. Mým cílem je co nejvíc se přiblížit klasickému sportu.

Máte na to nějaké konkrétní příklady?
Možná to, co řeknu, je utopie. Ale věřím, že to jednou bude realita. Když se hraje šampionát nebo významný světový turnaj ve velkém sportu, proč by se tam nemohly odehrát i zápasy hendikepovaných sportovců? Proč by se nemohlo jednat o společnou akci? V některých odvětvích se to už podařilo nastavit. A proč by se to nedalo uspořádat u nás na republikové úrovni? To by byla nejsnadnější cesta, jak ukázat špičkový para sport fanouškům. Nebude to snadné, ale je potřeba se o tom dohodnout se svazy, aby para sportovce pomohly zpopularizovat. Chce to přiblížit dva světy a vysvětlit, že vlastně existuje jen jeden. To by byl velký krok.

Zimní olympiáda v Pekingu se blíží.
Čínské šmírování s aplikací. Kdo použije na OH nevhodná slova, čeká ho trest

Z Tokia se loni vrátilo osm českých paralympijských medailistů, ale široká veřejnost jejich jména moc nezná. Není třeba zapracovat na tomto poli?
Je to jedno z hlavních témat – předložit veřejnosti vzory. Naším úkolem je sehnat těmto profíkům lepší finanční a materiální zázemí, aby mohli dál reprezentovat, ale i s naší podporou jezdit po školách. Je třeba medaile využít a díky nim ve větší míře přilákat ke sportu hendikepované mládí.

V Česku nejvíc přesáhl hranice para sportu cyklista Jiří Ježek. Počítáte s ním například jako s ambasadorem vašich akcí?
Spolupráce je započatá. Nyní domlouváme její konkrétní parametry a oba se na ni těšíme.

Za dveřmi jsou nejen olympijské, ale i paralympijské hry v Pekingu. Co to pro vás znamená?
Výhodou v dnešní koronavirové době je pro nás to, že paralympijská výprava na zimní hry nebude tak rozsáhlá jako na letní. Jedná se zhruba o pětačtyřicet lidí,z nichž bude asi sedmnáct hokejistů a tři nebo čtyři lyžaři. Ale přesto je potřeba vyřešit spoustu administrativních problémů. Je todennodenní, ale v podstatě neviditelná práce, při níž jdei o to, abychom neprošvihli termíny.

Jedním z vašich cílů je zařídit pro držitele paralympijských medailí stejné odměny, jaké dostali za Tokio Krpálek nebo Prskavec. Je to reálné?
Ano. Pro Tokio se to povedlo. Jestli se to podaří udržet, je jednoznačně otázka na Národní sportovní agenturu. Samozřejmě je to běh na dlouhou trať a bude tomu předcházet dlouhé vyjednávání. Nikdo mi ale nevymluví, že by to tak mělo být.

Eva Samková
Konec nadějí. Olympiády v Pekingu se nezúčastním, potvrdila Samková

O paralympijském sportu se toho až na výjimky moc neví. Dokážete ho zviditelnit?
To je dalším velkým úkolem. S postižením u nás žije deset procent populace a rádi bychom se víc dostali do vysílání, například na ČT Sport. Neznamená to, že potřebujeme stejnou porci jako olympionici. Stačil by nám zlomek času, ale když se pořad o nás bude vysílat ve tři ráno, tak to moc nepřinese. Potřebujeme se dostat do main timů a zároveň chceme přinášet témata do vydavatelských domů. Když vytvoříme web o para sportu, budou tam chodit jen ti, kdo o tom vědí, to nemá potřebný dosah. Musíme jít za lidmi tam, kde si čtou jiné věci.