Dá se na nich totiž přehledně ilustrovat bouřlivých dvacet let Tour de France a silniční cyklistiky jako takové. Přesně před dvaceti lety v Pau končila 16. etapa 86. ročníku poslední horská část tehdejšího programu, po které už bylo skoro jisté, že si pro celkové prvenství (své první v kariéře) dojede Lance Armstrong.

Texaský kovboj pak Tour opanoval ještě šestkrát, a to i přes množící se podezření z dopingu. Třeba v roce 2002 na tiskové konferenci právě v Pau s temperamentem sobě vlastním odmítl všechna obvinění a vysmíval se svým kritikům. K podvádění se přiznal až po letech a pád globální cyklistické ikony ovlivnil tenhle skandály zmítaný sport víc než cokoli jiného.

Boj s bouchačkami

Armstrong dodnes zdůrazňuje, že před dvaceti lety dopovala celá světová špička a on by Tour vyhrál tak jako tak. Byl prostě nejlepší. „Věděl jsem, že se bude bojovat nejen pěstmi, ale i na nože. S tím jsem počítal. Jednoho dne se ale ostatní objevili s bouchačkami. V tu chvíli si řeknete: Buď to můžu vzdát a letět domů do Texasu, nebo půjdu do obchodu se zbraněmi. A já jsem nechtěl domů,“ barvitě to popsal minulý týden pro stanici NBC Sports.

Dokládá to, že v Armstrongovi najdete pramálo kajícnosti. Za doping se sice omluvil (mj. pod tlakem řady žalob), trvá ale na tom, že ničeho ze své kariéry nelituje. Tedy skoro ničeho: jistou lítost projevil v „kauze Bassons“, k níž došlo právě na Tour de France v roce 1999.

Francouzský cyklista Christophe Bassons tehdy v novinách jako jeden z prvních zpochybnil hodnověrnost Armstrongových fantastických výkonů. Američan se mu okamžitě pomstil: přímo během jedné z etap si ho v pelotonu našel a od plic mu vynadal. Ostatní cyklisté se začali Bassonsovi vyhýbat a psychicky zdeptaný jezdec nakonec z Tour odstoupil. Brzy pak úplně ukončil karié-ru a potýkal se s depresemi.

Pořád vládne omerta

„Je to životní epizoda, které lituju nejvíc,“ prohlásil Armstrong po letech. V roce 2013 se dokonce s Bassonsem setkal a omluvil se mu. Pikantní je, že zatímco Francouz dnes pracuje jako antidopingový komisař, Armstrong v roli experta spolukomentuje Tour de France po televizi NBC. A to i přes kritiku z mnoha stran, že se jedná o výsměch snaze cyklistiky očistit pošramocenou pověst.

Možná to souvisí s tím, že od dob Armstrongových triumfů se toho mezi elitními cyklisty zas tak moc nezměnilo. To si alespoň myslí výše zmíněný Bassons, který za svých závodních let patřil mezi nedopující menšinu.

„V cyklistice pořád vládne omerta. Nikdo nechce o dopingu mluvit, což je normální. Nemyslím si, že se toho od mých dob moc změnilo. Chuť podvádět tu pořád je, jen je to vzhledem k lepší kontrole obtížnější,“ citoval Bassonse list The Guardian.

Podobně to vidí také bývalý dánský vrchař Michael Rasmussen. S jeho příběhem se zase vracíme do města Pau, kde drobounký Dán (během své kariéry si udržoval hmotnost kolem 60 kilogramů) prožil během Tour v roce 2007 nejdramatičtější noc svého života. Dokonce tehdy uvažoval o sebevraždě.

Mám se oběsit? 

O co šlo? Rasmussen do Pau dorazil ve žlutém dresu pro vedoucího muže klasifikace. Závod se chýlil ke konci a celkový triumf na Champs--Élysées byl na dohled. Jenže šéf stáje Rabobank v noci po etapě dánskému cyklistovi oznámil, že ho z Tour okamžitě vyhazuje. Prý kvůli jeho lhaní o dopingu.

„Bloumal jsem pak kolem hotelu a hledal místo, kde bych se oběsil. Kdybych měl zbraň, tak se zastřelím. Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi udělali,“ vzpomíná nyní Rasmussen, který o svých zážitcích napsal knihu.

Rozhodně nebyl čistý: dostal dvouletý zákaz startu a v roce 2013 pak veřejně přiznal, co všechno během své kariéry bral. Problém byl v tom, že Rasmussenova stáj o tom dobře věděla, ale lekla se vyšetřování a bez výčitek svědomí udělala ze svého lídra obětního beránka.

„Stala se díky tomu cyklistika čistší? Ne, spíš naopak. To, co mě potkalo, bylo způsobeno jen jejich strachem o pověst značky a udržení reputace,“ myslí si Dán.

Nekonečný zápas

Rasmussen dodává, že doping je na Tour de France dodnes přítomný, byť zřejmě ne v tak masivním měřítku jako dřív. „Dokud tu bude možnost získat nějakou výhodu, někdo toho vždycky využije. A ty možnosti tu pořád jsou,“ říká. Nekritizuje přitom jen cyklistiku. „Jen se podívejte, kolik olympijských medailí vyhrávají údajní astmatici,“ naráží na hojně kritizovaný systém tzv. terapeutických výjimek.

Za dvacet let od prvního Armstrongova vítězství na Tour se tak na jednu stranu leccos změnilo (antidopingová pravidla jsou mnohem přísnější, kontroly účinnější), na druhou stranu pořád platí, že kdo chce za každou cenu uspět, udělá cokoli.

„Dělal jsem tehdy, co jsem musel,“ ohlíží se Armstrong. S hrdostí v hlase, beze studu. I když mu sebrali všech sedm titulů, on se pořád považuje za opravdového šampiona.