Setkali jsme se spolu na půdě Českého olympijského výboru, nemohu si proto odpustit otázku: Bude příští rok Tokio?
Myslím si, že bude. Svět se už naučil s pandemií žít a vytvořil si určité mechanismy, jak s ní pracovat. Odklad Her o rok tomu prospěje. Organizátoři už budou mít všechno otestované a mohou reagovat. Budou připraveni na všechny varianty, od těch nejhorších situací až po nejoptimističtější. Tedy od totálně uzavřených Her po variantu s diváky. Dobrým signálem je například skutečnost, že se podařilo odjet všechny tři závody Grand Tour. Všechny možné modely se průběžně ověřují a příští rok se podle situace rozhodne, jaké budou aplikovány.

Takže to, že se odjely cyklistické závody, odehrála se Karjala, v Evropě běží fotbalové poháry, hrají se tenisové turnaje, naznačuje, že se můžeme na olympiádu těšit?
Přesně tak. Lidé se s virem učí žít, ten tady prostě bude. V nějaké míře, třeba už i s vakcínou. Japonci jsou v tomto hodně precizní, mají několik plánů na konání Her.

Určitě mnoho lidí v této souvislosti napadne otázka: Je vůbec nutné, aby olympiáda byla?
Myslím si, že zcela určitě. Je to majoritní zdroj příjmů pro mnoho malých národních olympijských výborů. Pro ně jsou to naprosto zásadní finance pro jejich fungování. To je ekonomický aspekt. Tím druhým je kontinuita sportovního dění. Olympiáda je něco víc. Má vyšší myšlenku olympismu, není to „obyčejné“ mistrovství světa, které když se letos neskuteční, bude prostě za rok. Domnívám se, že právě v této době je důležité, aby se Hry uskutečnily. Současný svět je takový rozbouraný, ať už virem, nebo politicky. A olympiáda byla vždycky takový spojovatel. Na všechno se zapomnělo. Vezměte si, že v roce 2018 přijely na Hry společně Jižní a Severní Korea. Což by v normálním životě nikdy být nemohlo. Tento psychologický i politický element sounáležitosti je podle mě nezbytný a je dobré ho připomínat a rozvíjet.

Dvacet miliard v prachu

Vidíte tedy Hry v Tokiu jako pomyslný maják v mlze?
Konání olympiády celému světu ohromně pomůže. Kdyby se Hry příští rok nekonaly, byl by to další signál, že je něco v nepořádku. To by rozhodně nebyl správný krok. Proto všichni usilovně na tom pracují, aby Hry příští rok byly.

ROMAN KUMPOŠT
narozen: 12. prosince 1962, Liberec
český sportovní funkcionář
bývalý reprezentant v severské kombinaci
člen Komise MOV pro komunikaci
člen Hodnotící komise MOV pro ZOH 2026
člen Komise ANOV pro mezinárodní vztahy
člen Výkonného výboru EOC EU Office
viceprezident FIS
místopředseda ČOV pro zahraniční vztahy

Jaké ztráty utrpělo ČOV v souvislosti s odložením Tokia?
Ztráty mají všichni. Měli na to navázány partnerské smlouvy, mnoho z nich počítá i s příspěvky od státu. A to bude příští rok rozhodně jinačí. Současná situace má dopad na ekonomiku ve všech směrech, a to bude mít určitě vliv i na rozpočty olympijských výborů v celém světě. Vždy je rozhodující, jaký podíl máte z komerčního financování a jaký je státní. To bude země od země jiné. My máme naštěstí partnery, kteří za námi nadále stojí, a já pevně věřím, že to tak zůstane i do budoucnosti. Cítíme, že pocit sounáležitosti s námi je stále velký, a to i ze strany státu.

A MOV?
MOV odložení Her stálo nějakých devět set milionů dolarů (takřka dvacet miliard korun). Japonce ani nepočítám. Všechno, co měli nasmlouváno, se musí dělat znovu. Jenom vyřešit olympijskou vesnici, kde byly všechny byty rozprodány… MOV proto bude muset své výdaje rovněž omezit. Hry budou muset být skromnější, pokud jde o ostatní věci mimo sport. Divák v televizi to nepozná. Ale různé akce okolo, které byly součástí Her, budou limitovány. Což si nemyslím, že je špatně.

Takže se už o olympiádě nebude mluvit jako o megalomanské akci, kvůli níž se staví ohromná sportoviště typu Ptačí hnízdo v Pekingu, kde se pak dál téměř nic nekoná? Věříte, že současná situace tomu pomůže?
Neřekl bych pomůže, ale hodně ten proces urychlí. On už vlastně Thomas Bach, prezident MOV, svoji agendu 2020 takto nasměroval. Aby se olympiáda stala více udržitelnou. Ne svým významem, ale z hlediska výdajů na ní. Problém je v tom, že akce je to tak veliká, že když postavíte nějaké nové sportoviště, ne každý stát ho potom zvládne provozovat dál. Na Hry přijedou tisíce sportovců, ale i organizační týmy z celého světa, ale ti pak odjedou a už je tam nemáte. Proto i MOV se snaží směřovat Hry do lokalit, kde už ta sportoviště jsou hotová a funkční.

Je to reálné při nejbližších olympiádách?
Příkladem jsou Hry 2026 v Miláně, kde už to tak bude v plné míře. Hlavní prioritou je využití stávajících sportovišť, i když možná bude trochu složitější infrastruktura a cestování. Nicméně potom tam nezbude nic, co nebude mít další využití do budoucna. Když už jsme v Itálii, podívejte se na Turín, kde byly hry v roce 2006. Pragelato nefunguje, bobová dráha v Turíně nefunguje, většina dalších sportovišť také není využívána. Protože neměly fundament zázemí vlastních organizačních týmů, tradici a možnosti celoročního fungování. Kdežto v Miláně to bude jinak. Klasické lyžování bude ve Val di Fiemme, biatlon v Anterselvě, rychlobruslení se ještě řeší, ale dráhy tam také mají, pro sjezdaře jsou střediska v Bormiu a Cortině, v Livignu je areál pro freestylisty – to jsou všechno hotová sportoviště. Bobovou dráhu chtějí stavět v Cortině, v nejhorším případě je v záloze Innsbruck. V tomhle vidím cestu do budoucna.

Vy jste u volby Milána byl. Jaké jsou podmínky pro „volitele“? Máte nějaký manuál, co můžete, s kým se lze setkat a podobně?
Pravidla jsou daná. Já jsem tam byl za zimní sporty jako odborný poradce. Komentujeme představená řešení a nabídky, nabízíme svůj úhel pohledu, jestli by nešlo něco udělat jinak, jestli není něco zbytečné, drahé, jaké to bude mít využití do budoucna. V ten okamžik nesmíte přijmout nic od nikoho, pozvání kamkoliv, to prostě neexistuje. Vedení MOV své poradce vždy důkladně instruuje. Samozřejmě různé lobby a tlaky tam přesto jsou. Pokud se bavíme o sportovní diplomacii, tam musím říci, že v tomto případě Italové a jejich diplomatická sportovní síť odvedli neskutečnou práci.

Jak se dohlíží na to, aby se předešlo extrémům typu zimní olympiáda v Saúdské Arábii?
Nějaké limitace tam v tomto směru nejsou. Ale je jasné, že udělat celou zimní olympiádu v halách to prostě nejde.

Inspirace u Francouzů a Italů

Postupně jsme se dostali ke sportovní diplomacii. Jak se současným problémům přizpůsobují době funkcionáři? Mají to lehčí než sportovci, nebo těžší?
Má to dvě stránky. Veškerý režim a komunikace se přesunuly do online režimu. Což sportovní diplomacii jako takové nevadí. Mnoho věcí probíhá písemně, hodně se jich probírá na online konferencích. Díky tomu jsem zažil i velkou konferenci, kde bylo zhruba tři sta účastníků. Myslím si, že to je dobře, že se svět naučil pracovat s online médii. Do budoucna, i když současná situace pomine, to může ušetřit hodně cestování. Pokud i jenom padesát procent komunikace zůstane v online formě, bude to hodně zajímavé a ušetří to mnoho času a peněz. Na druhou stranu osobní kontakt v takové té politické rovině je potřeba. Někdy je dobré vidět reakci partnera v diskusi, jeho mimiku a podobně.

Řekl bych, že česká sportovní diplomacie je na tom v poslední době velmi dobře. Kromě vás jsou vysokých strukturách vedení různých federací například pánové Hamza a Varhaník, nedávno povýšil pan Kaderka a další. V minulosti jsme mívali snad jen pana Jiráska, nyní se daří pracovat na prestižních postech více lidem. Čím to je?
My jsme se před osmi lety s předsedou ČOV Jiřím Kejvalem dohodli, že se začneme sportovní diplomacii cíleně věnovat. Například jsme ztratili pozici člena v Mezinárodním olympijském výboru (MOV). Byť tam byly v minulosti takové osobnosti, jako Věra Čáslavská nebo Jan Železný, najednou jsme totálně vyklidili pole. Vůbec jsme nedělali systematicky sportovní politiku. Začali jsme ji tedy krok po kroku budovat a začíná to přinášet své ovoce.

Pro mě je zajímavé, že máme více zastoupení v zimních sportech.
Ano, je to tak. Velmi silné zastoupení máme v olympijských zimních sportech. Zmínil jste Jiřího Hamzu, v hokeji má ambice Petr Bříza, já pracuji ve FIS… To jsou pro nás stěžejní sporty zimní olympiády. Například lyžování jako sport má přes padesát procent medailí na ZOH, tzn. tvoří více než 50 procent ZOH. V letních sportech je to poněkud horší, ale máme silné zastoupení na evropské úrovni. Otevřené dveře výš jsou při příštích volbách určitě pro Libora Varhaníka v atletice, i další odvádějí dobrou práci. Naše pozice opravdu v mezinárodních strukturách roste.

Jaké další ambice v posilování české diplomacie máte?
Naším úkolem nyní je, abychom z těchto lidí utvořili síť, se kterou budeme systematicky pracovat. Hodně se inspiruji u Francouzů a Italů, kteří mají tuto síť dobře propracovanou. Jakmile má někdo z nich nějaký zájem, ostatní se mu snaží pomoci. Někdo má dobrou pozici v olympijském výboru, někdo jiný zase v nějaké mezinárodní sportovní organizaci. A když se tito lidé dají dohromady, vznikne velký tlak ze všech stran. Potom je velká šance něco prosadit. Nyní to mohl například pocítit i Ivo Kaderka. Poznal, že je dobré mít na své straně některé významné předsedy evropských olympijských výborů. Tyto věci prostě fungují a pomáhají. A naši lidé to také už poznávají a začínají věci konzultovat a využívat vazeb a synergií. Získáváte vliv na všechny aktivity v tom kterém sportu. Například na přidělování akcí, tvorbu nominačních kritérií a tak dále. To je vlastně i účel sportovní diplomacie.

Toto je asi možné pozorovat například v biatlonu. Jiří Hamza má jako viceprezident IBU velké slovo. Dokáže dostat do Prahy mezinárodní kongres, který má rozhodovat o přidělení MS, které chceme pořádat v Nové Městě na Moravě, pravidelně se jezdí na Vysočině Světový pohár. Může ČOV v tomto pomáhat nejen biatlonu, ale i dalším sportům?
Samozřejmě může, a také to dělá. Ani Jirka Hamza není ve vedení sám a ne všichni budou podporovat to, co chce on. Ale má tam země, kde přes spřátelené olympijské výbory můžeme i jeho aktivitám pomoci. Správně ale mluvíte o ostatních sportech, protože Jirka je v biatlonu hodně silný a dovede mnoho věcí prosadit sám. Přesto i tak spolu hodně věcí konzultujeme. To je obecně prospěšné pro všechny. Když do svého sportu děláte dlouho, máte už takové klapky na očích a zúžený pohled na okolní svět. A názor či pomoc dalších je vždycky užitečná věc. My třeba máme s lyžováním několik skupin států, se kterými jsme hodně propojeni a úzce konzultujeme strategická rozhodnutí.

Nebylo by dobré přijít o akce v Rusku

Sportovní diplomacií určitě hodně rezonuje vlastně stále ještě pokračující dopingový skandál a problémy v Rusku. Jak moc to světovému dění ubližuje, když je postaven mimo takovýto sportovní kolos?
Jakýkoliv dopingový skandál ubližuje sportu. To je bez debat. Největším problémem je, že se to ruská strana snažila dlouho tutlat. Prorostlo to do organizované činnosti, až bych řekl chvílemi amatérské.

A jinde doping není?
Já si nedělám žádné iluze. Je jasné, že sportovní výzkum v jiných zemích je spojený s tím, že se snaží sportovce víceméně hnát až na hranu toho, co je dovolené. Stejně jako třeba v motosportech, kde se všichni snaží jít až na hranu povolených technických možností. Když pak někdo udělá chybu, tak ho chytí. Ale tady to bylo něco daleko horšího. Samozřejmě to pak má vliv na celý sport, nejen na konkrétní stát. Na druhou stranu v Rusku se stále koná řada velkých akcí a nebylo by dobré o ně přijít úplně.

Zaregistroval jsem, že se ČOV podílí i na studijním programu, zaměřeném právě na sportovní diplomacii.
Když se podíváte na naše zástupce v různých sportovních odvětvích, tak jsou to lidé, kteří toho mají mnoho za sebou. A my se musíme pracovat i na tom, aby byla připravena další generace. Když jsme se svazy o tomto diskutovali, najednou jsme zjistili, že nemají nikoho, kdo by se v této oblasti věnoval bývalým sportovcům po ukončení jejich kariéry. Kdo by jim vysvětlil a předal informace o tom, jak celá tato diplomacie funguje, co je k tomu potřeba, jaké jsou nástroje…

Jak taková škola probíhá?
My jsme se domluvili s Vysokou školou ekonomickou v Praze, která má ve svých programech ekonomickou diplomacii, a s univerzitou Mateje Bela na Slovensku, která má obor sportovní diplomacie. Dohromady jsme vytvořili studijní obor, ze kterého vyšly už tři ročníky, šestapadesát absolventů.

O koho jde?
Většinou jsou to lidé ze svazů, kteří se této činnosti chtějí nadále věnovat. Přednáší jim tam lidé z ministerstva školství, ministerstva zahraničí, zástupci marketingových společností, a to i ze zahraničí, sekretáři sportovních svazů nebo zástupci ČOV. Prostě dostávají ty nejaktuálnější informace jak z domácího, tak zahraničního sportovního světa. Tohle jim žádná škola není schopna připravit. V současné době pracujeme i na tom, abychom tento obor mohli registrovat a udělovat tituly MPA.

Sportovní diplomacie – nejvýše postavení Češi
MOV
Jiří Kejval, individuální člen
Víceprezidenti mezinárodních sportovních federací
Jiří Hamza (biatlon), Roman Kumpošt (lyžování), Petr Krol (vzpírání), Filip Šuman (florbal)
Prezidenti evropských sportovních federací – olympijské sporty
Gabriel Waage (softbal), Ivo Kaderka (tenis)
Víceprezidenti evropských sportovních federací – olympijské sporty
Libor Varhaník (atletika), Jaroslav Pollert st. (kanoistika), Petr Ditrich (baseball), Jiří Boček (karate)
Další zajímavá jména
Petr Bříza (hokej, Rada IIHF, kandidát na prezidenta IIHF), Kateřina Nash (předsedkyně Komise sportovců Mezinárodní cyklistické federace), František Táborský (házená, člen Rady a Výkonného výboru IHF), Michal Konečný (člen Výkonného výboru FIBA), Jan Šťovíček (představenstvo FIM)